Adaptační kurz
Devatenáctiletý mladík Milan Zavřel dorazil na vlakové nádraží. Přes rameno krosnu, kde měl sbalené věci na čtrnáct dnů. Na peróně byl přistaven vlak do obce Smělšice a bylo tam pěkně narváno. Veselí se šířilo všude kolem. Slunečné počasí podtrhávalo bujarou atmosféru. Zástupy studentů se mačkali v hloučcích podle fakult vysoké školy přírodovědecké. Kytary a radostný zpěv se ozývaly do veliké dáli.
„No potěš. To se mám na co těšit. Samej debil. Zábava k popukání,“ pomyslel si Milan po nasátí nálady na nádraží.
Čím bylo okolí veselejší, tím víc byl naštvaný a nevrlý. Nejvíc ho mrzelo, že odpoledne jedou jeho „klokani“ do Brna k důležitému mači a on musel na druhou stranu. Na chvilku se dostavilo pokušení odejít z tohoto blázince a naklusat do hospody „U vývrtky“, kde měli pokaždé všichni „ultras“ klokanů sraz před cestou na venkovní fotbalové zápasy jejich milovaných Bohemians. Za poslední pár let si nepamatoval, že by vynechal jediné utkání, jak venku tak doma. Ani horečka 39,5°C ho tenkrát nezastavila od toho být na stadionu a fandit jeho milovanému klubu.
Sundal tornu ze zad, aby si odpočinul a zároveň rozhlídnul po ceduli jeho školy. Zezadu k němu přistoupila dívka.
„Ahoj, taky nemůžeš najít školu? Já to tu obcházím už pěkně dlouho.“
Bez jediného slova se na ni podíval, zakroutil hlavou, popadl batoh a odešel. Za zády uslyšel:
„aby ses neposral, náfuko jeden.“
„Polib mi prdel, ty krávo,“ pomyslel si pro sebe, ale nahlas nic neřekl.
Došel na konec nástupiště a už je viděl. Převážně v khaki kraťasech, kanady na nohách a někteří z nich měli barety na hlavách. Různé nášivky zdobily jejich oblečení. Nad nimi ohromná cedule s velkým nápisem v prvním řádku „Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy,“ následováno již menším písmem: „Obor ochrana životního prostředí.“
„Ty vole, voni si asi myslí, že jedou na nějakej skautskej tábor nebo co? Skautíci! To mně ještě scházelo,“ pomyslel si pro sebe a vesele se u toho uculoval.
„Spíš vypadaj, jako by chtěli někam do války. Sem zvědavej, kdy na mě vytáhnou kvéry,“ nechal dál svoje myšlenky plynout, když přistoupil blíže, ale to už v sobě neudržel a začal se svým budoucím spolužákům hlasitě chechtat. Ostatní to nikterak nekomentovali, ale podrobně si ho prohlíželi. Připadal jim jako přízrak. Na sobě měl černé trenky s číslem deset, zelenobílý dres „Bohemky“, opět s desítkou na zádech. S tímto číslem hrál Jarda Dostál, nejlepší současný forward Bohemians Praha. V uchu stříbrný kroužek, na kterém byl pověšený asi tří centimetrový klokan natřený na zeleno. Krosnu obvázanou zelenobílou šálou s logem svého mužstva.
„To je nějaký blázen, podívejte se na něj. A jak se směje a neví čemu. Já ho už potkala támhle, ani na pozdrav neodpověděl a tvářil se na mě jak vyšinutej,“ prohodila ostatním potichu dívka, která ho před malým okamžikem poprosila o pomoc.
Podepsal prezenční listinu adaptačního 14 ti denního soustředění budoucích studentů Přírodovědecké fakulty, obor ochrana životního prostředí. Cílem byla obec Smělšice v samém srdci Chráněné krajinné oblasti Brdy. Aniž by prohodil s kýmkoliv slovo, usedl do vlaku a zavřel oči. Chtěl být úplně někde jinde a jeho budoucí spolužáci ho doslova otravovali. Byl popudlivý a bezradný. Přemýšlel, jak to vydrží být dva týdny s nimi.
„A co teprve další tři roky. S takovejma šprťáckejma buzerantama,“ prohodil v duchu, ale to ho nyní trápilo méně než představa zameškání dalších dvou zápasů milovaného fotbalového mužstva. Jak vysvětlí svoji nepřítomnost svým parťákům z „fan klubu“. Dobře si pamatoval na slib, že jenom smrt zastaví každého fanouška, aby se nedostavil na zápas. Do teď se mu to dařilo plnit. Vše tenkrát stvrdil vlastní krví. Luboš ho píchnul do prstu a namočil mu do krve pero, aby mohl listinu „věrných“ podepsat. Moc se mu do toho tehdy nechtělo, zdálo se mu to trochu morbidní a přes čáru logického myšlení, ale touha být součástí jedné velké bílo zelené rodiny byla silnější.
„Kvůli posraný, zajebaný škole teď pošlapu všechno, čemu jsem do této doby věřil,“ a znova si začal pohrávat s myšlenkou zdrhnout. Bylo mu do breku a nakonec usnul i v tak velkém rámusu a veselí, které vyluzovali všichni mladí lidé ve vlaku okolo něj.
„Góóól!“ Zakřičel Milan ze spánku v jedoucím vlaku a škubl sebou. Slina, která mu ještě před chvílí visela z otevřené pusy, se díky probuzení dala do pohybu a omotala se na celý obličej. V celém vagonu nastalo ticho, které trvalo pár vteřin. Následovala doslova salva smíchu všech okolo. Milan si nervózně a vztekle začal rukou otírat obličej, ale dělal to horší, než to bylo. Smích po jeho snahách doslova gradoval.
Jediný, kdo se v celém vlaku Milanovi nesmál, bylo děvče, které sedělo naproti němu. S upřímnou lítostí mu podala celý sáček papírových kapesníků. S vděčností v očích je přijal a všimnul si u toho, jak krásná slečna to byla. Obrovské hnědé oči plné jiskřivých plamínků ze slunce, které oknem procházelo do vlaku, na něj upřeně zíraly. Cítil, jak mu začalo srdce bít silněji než obvykle, ale za každou cenu si chtěl uchovat svoji tvář tvrďáka, tak jenom napůl pusy utrousil.
„Děkuju. Jo a jsem Milan,“ pokusil se o úsměv, který okamžitě změnil v silně naštvanou tvář. Mezi očima se mu vytvořila rýha, předzvěst výpadu, který následoval. Otočil se k ostatním a doslova zařval.
„Abyste se neposrali debilové. Tlemíte se tu jako stádo idiotů a přitom si hrajete na inteligenci národa.“
Opřel se o sedadlo a zavřel znova oči, ale už se mu usnout nepodařilo. Spánek jenom předstíral a uvnitř to v něm neskutečně bublalo. Ostatní se tomu jenom pousmáli a dál pokračovali ve zpěvu a hře na kytary, jako by Milan Zavřel neexistoval.