Svatba na spadnutí, tak honem do gala a jedem s naší bandou od Hrochů. Příběh Záhadné pozvání má pokračování,
Elegance
Sešli jsme se v sobotu v 8 hodin u hrochů. Měli jsme štěstí, hrochům se podařila proměna a tak jsme byli kompletní. Kromě Lojzičky samozřejmě. Ta vyrazila už dávno před námi. Musím říci, že nám to všem pěkně slušelo.
Slávek měl tmavý oblek s bílou košilí. Jeho eleganci dotvářel bílý veliký motýlek s černými proužky. Vypadal jak herec co právě vychází z limuzíny a zdraví vášnivé fanoušky z červeného koberce a jde si pro sošku Oscara. Maruška noblesní večerní šaty, boty na vysokém podpatku. Dáma vším coulem. Bílé rukavičky, na pravé ruce ležérně shrnuté úžasně napovídaly, že se chystá cosi výjimečného. Tomík vzácně kontroval Slávkovy ve sněhově bílém obleku, tmavě fialové košili a zářivě bílé kravatě. Na nohou bílé polobotky zářící svěžestí a čistotou. Vypadali tam ti tři před tím jejich pavilonem jak zjevení, které spadlo právě z nebe. Nemohl jsem z nich a té jejich elegance spustit oči.
Musím podotknout, že i Klárka byla náramně šik. Měla na sobě červené šatičky s bílými puntíky, tuze elegantní šátek volně vlající přes ramena a červené střevíčky, které padly k těm šatičkám úplně perfektně. Byl jsem na ní náramně pyšný a dával jsem to všem řádně najevo. Najednou se objevila Tereza. Hnědé šaty lehce nad kolena, zázračně padly k její postavě a střevíčky, které snad už více ani nemohly s těmi jejími šaty ladit. Jestliže naši hroši vypadali, jak když spadnou z nebe, tak Tereze to tak náramně slušelo, že vypadala, jak kdyby spadla přímo z vesmíru. Jedním slovem byla šik.
Pak přilítli naši opeřenci. A byl tu další šok. Všichni měli frak. Načesaní a natupírovaní. Kdybych netušil, že je musela takhle naparádit Lojzička tak bych se vsadil, že strávili noc u nejlepších kadeřníků v zemi. Vůbec jsem je nepoznával. Žádné poskakování, žádné provokování, ale vybrané chování, které by jim záviděli i největší učitelé etikety. Každý z nich v kapsičce fraku zastrčený kapesníček. Samozřejmě bílý a na něm vyšité zlatou nití jméno. Musel jsem se posadit, aby to se mnou neseklo.
Po chvilce jsem procitnul, zvednul telefon a povídám,
„dobrý den, měl jsem objednané taxi k zoo na půl devátou. Prosím vás, chtěl bych tuto objednávku zrušit,“
Viděl jsem, jak všichni ztuhli a Slávek naštvaně povídá,
„Jardo, Jardo, neblázni. Přece nepůjdeme pěšky. Než tam dojdeme, tak bude po svatbě a víš, jak budeme vypadat. Vždyť je to strašně daleko.“
Nechávám je všechny v napětí a pokračuji v rozhovoru,
„a objednat největší bílou limuzínu, kterou máte. Říkám vám, musí být bílá, jinak volám jinam. Jo a objednávám jí na celý den, tak ať tam má řidič dost jídla a pití. Je nás celkem deset. Říkáte, že to není problém? No to jsem rád, tak vás tady očekáváme za dvacet minut, díky.“
V tom se ozval strašný řev,
„hurá, hurá, Jarda to je frajer a pašák, banda hroší za chvilku, limuzínou odjede k rybníku.“
Musím říci, že mi to dělalo náramně dobře, až jsem z toho celý zrudnul.
Limuzína tu byla přesně v půl. Řidič pohotově vyběhl a se vší elegancí nám každému otevřel dveře, děvčatům nabídl rámě a uvedl nás každého na své sedadlo. Dospělým, včetně ptáků nalil šampaňské a Tomíkovi s Klárkou limonádu. Všem nám potom jako předkrm naservíroval malinkaté tousty s červeným kaviárem. Všichni jsme byli jak v Jiříkově vidění. Nejprve byl trochu paf z našeho ptactva a utrousil,
„to je ale divná banda, ptáky jsem opravdu ještě nikdy neobsluhoval, ale zákazník je holt zákazník,“
Trochu nás tou jeho poznámkou rozchechtal, ale cítili jsme se tak báječně a pohodově. Takto naladěni jsme se rozjeli k Vlašskému rybníku na svatbu Josefínky, kterou ještě nikdo z nás co jsme tady, neviděl.
Ta elegance a dokonce i limuzína, banda U hrochů se teď cítí jak největší celebrity. Já se tak těším, co bude dál. Těšte se se mnou.