Houba
„Vážení studenti,“ promluvil k nastoupeným mladým lidem děkan fakulty. „Máte za sebou čtrnáct dní adaptačního soustředění. Doufám, že jste tu byli rádi a prožili je šťastně a vesele. Taky věřím, že jste se za tuto dobu stačili poznat a dostatečně se seznámit nejenom mezi sebou, ale též i s vašimi budoucími učiteli, asistenty a profesory. Nyní bych rád připomněl, že nejenom veselý je studentský život, ale hlavně představuje pracovitost, odhodlání a píli při plnění školních povinností. Samozřejmě vám též přeji, aby vaše úsilí bylo odměněno spravedlivě a abychom se setkali v co největším počtu při vaší promoci na konci školy.
A teď k věci, proč, jsem vás sem dal svolat takhle brzy ráno. Je před vámi první školní úkol, který bude uzavřen studentskou prací na konci zimního semestru a bude ohodnocen klasifikačním zápočtem. Na tom by koneckonců nebylo nic zvláštního, ale bývá zvykem, že student, který objeví nejlepší subjekt pro tuto práci, bude mít tento složitý zápočet v kapse už nyní a bude osvobozen od vypracování náročné semestrální práce. Výběr nechám na každém z vás. Může to být rostlina, živočich, část lesa, louka či přírodní úkaz na obloze. Věřte mi, že Brdy nabízí kvanta toho, co hledáte.
Nejdůležitější pro vás je místo řádně označit, vyfotit a případně ohlídat, je-li třeba. Zkrátka budeme se nyní chovat jako osadníci na divokém západu, když chtěli získat půdu. Dotazy?“ Na chvíli se odmlčel, aby dal prostor studentům k diskuzi.
„Žádné? Připravte se. Můžete vyrazit. Přeji vám úspěšný návrat.“ Poslední slova již nikdo neměl šanci slyšet. Všichni se dali doslova do úprku. Na startovní čáře zůstal stát pouze Milan Zavřel a poťouchle se tomu všemu usmíval.
„Studente!“ zavolal na něho děkan fakulty. „Jestli vám je něco k smíchu rád bych se s vámi o veselou historku podělil,“ přešel do přísného tónu.
Po této poznámce Milan jasně pochopil, co měl v tuto chvíli dělat. Tryskem se rozběhl a zastavil až na okraji lesa. Tam se začal nahlas chechtat.
Po chvilce se rozhodl najít nějaký plac, kde se uvelebí a trochu si dáchne.
„No co, pak vyfotím třeba nějakej mrak a bude splněno,“ brumlal si pro sebe a civěl při tom na oblohu, kde nebylo ani mráčku. Usmál se tomu a pokračoval v pomalé chůzi. Před jeho očima se objevil bukový háj. Překvapilo ho to.
„Uprostřed statného smrkového lesa ohromné listnáče,“ opět polohlasně vypustil z úst své myšlenky. Tentokrát ho pohled ohromil a nadchnul. Bylo mu podivné, kde se tady mohly vzít buky ve smrkovém lese. Nikdy předtím si toho nevšimnul a to si myslel, že tu s ostatními prolezli okolí zcela kompletně.
Zase se začal uculovat nahlas. Myšlenka, jak před pár dny tady někde lezli po kolenou s lupou, a pozorovali brouky, ho opravdu rozveselila. Ani ne tak vzpomínka na něho, ale na pohled, když si protahoval záda. Viděl před sebou asi dvacet budoucích spolužáků včetně profesora, jak se plazili všude okolo a křičeli názvy živočichů, které právě objevili a strkali je do krabičky od sirek. Někteří dokonce latinsky. On objevil dva mravence a pyšně je uložil do škatule. Když ji potom na studovně otevřel, zjistil, že jeden z nich je mrtvý. Bohužel ho uchopil pinzetou tak šikovně, že ho celého rozmáčknul. Obdržel pokárání od asistenta se zápisem do jeho poznámkového bloku.
Pohled na statné buky před sebou ho pohladil po duši. Příjemný pocit projel celým tělem. Tráva zde byla měkká a pohodlná. Uvelebil se pod strom do středu zhruba padesátimetrového kola statných buků. Představoval si, že je na nějakém ostrůvku uprostřed oceánu a cítil se spokojeně. Poprvé za celou dobu, co tady je, se u něho dostavil pocit blaha a štěstí. Všemi svými vjemy do sebe vstřebával energii okolní nádherné přírody a ta ho nabíjela. Otevřel oči, aby pocity, které zažíval, byly ještě intenzivnější. Pohled mu uvíznul na protějším mohutném stromu. Přejel mu mráz po zádech.
„Fuj to je ale hnusná houba. Až jde z ní strach,“ pomyslel si v duchu. Zhruba v dvoumetrové výšce rostla na kmenu listnatého stromu, který byl přímo před ním, zvláštní houba. Vypadala jako choroš, ale nebyl to, protože nebyla celistvá, ale skládala se z tenkých plátů různých délek se zoubky na koncích, které rostly nad sebou. Sklíčenost z toho pohledu ho donutila se přemístit. Lehnul si tedy přímo pod to místo, tak aby jeho zorný úhel směřoval jinam. Teď se opět cítil uvolněně a spokojeně. Netrvalo dlouho a v této oáze klidu a míru tvrdě usnul.
Z nedalekého houští se ozval šramot a praskání větví.
„Do prčic. Mám já tohle zapotřebí. Prodírám se tady takovým strašným houštím. Ještě si tu vypíchnu oko o nějakou blbou větev,“ ozýval se z toho místa naštvaný ženský hlas. Mumlání náhle ztichlo.
„Pána jo! Do prdele! Kde se tady vzaly tyto nádherné buky? Jak je možný, že je ještě nikdo přede mnou neobjevil. To je jak v pohádce,“ s úžasem v hlase promlouvala nahlas černovlasá dívka. Doslova zářila a přešla do tanečního kroku mezi statnými buky jak na baletním jevišti. Náhle se zastavila a oněměla úžasem. Nepatrně nad její hlavou se objevila houba. Ihned ji poznala a přicházely na ni mdloby z tohoto vzácného objevu.
Tichounce zavýskla od úžasu, který právě prožívala.
„Šindelovník severský. Climacodon septentrionalis. Těší mě, krasavče. Jmenuji se Tereza. Nikdy v životě mě nenapadlo, že tě uvidím na vlastní oči. Nikdy. Tolik štěstí.“
Promlouvala dívka k houbě. V tom jí pohled sklouznul dolů. Uviděla spícího Milana.
„A sakra. To je nadělení. A zrovna on mi musel vyfouknout tuhle nádheru. Tenhle mrzout a podivín. No dobře uznávám, hezký podivín.“ Zadívala se pozorněji na černovlasého sympatického spokojeně spícího kluka.
„Musím postupovat opatrně, abych ho nevzbudila. Co udělat?“ Přemýšlela dále potichu a mozek namáhala různými možnostmi, co provést, aby tenhle objev byl její. Jenom její.
Z kožené tašky vytáhla mobil, aby si houbu vyfotila. Mobil udělal hlasitě: „CVAK.“
„Ježišmarjá, jsem já to, ale kráva. Nevypla jsem zvuky.“ Zlostně si v duchu nadávala a pohlédla na chlapce.
Jeho jasně modré oči se otevřely a s ním to leknutím škublo.
„Promiň, nechtěla jsem tě vzbudit. Moc se omlouvám. Ty jsi našel tuhle houbu, viď? Ty si ji tu strážíš, že? Nech mi ji prosím. Prosím. Je to můj dávný sen ji spatřit. Prosím. Prosím.“ Poslední slovo doslova zapískala, jak byla tímto odhalením rozrušená.
Posadil se. Promnul si oči a hleděl na dívku, kterou znal. Byla to ta samá slečna, která se ho jediná zastala ve vlaku, který je odvážel směr Smělčice v Brdech před dvěma týdny. Byla krásná. Během těch dlouhých čtrnácti dnů tady, vždycky když ji potkal, se na něho krásně usmála a zamrkala obrovskýma hnědýma očima. Dokonce se několikrát přistihnul, jak se mu zjevovala její tvář a silueta těla těsně před usínáním. Slunce zářilo na její krátké vlasy, které byly sytě černé jako uhel. Stála nad ním obkročmo a koukala upřeně na tu houbu. Vypadalo to, že tento nehezký organismus na kmeni stromu ji zhypnotizoval.