Co to jen může být? Televize z Barrandova si dává inzerát. Tak to opravdu netuším. Honem čtěte, co bude dál. Pokračuje příběh První pracovní den,
Inzerát
„Slečno, chtěli bychom si ve vašem časopise podat inzerát,“ pokračuje pán v telefonu.
„Jéé to jste zase vy, pane Vejvoda? Tak jaké zvíře hledáte tentokrát? Mám doma kočičku, je poslušná a naprosto vychovaná. Tak kdybyste hledali třeba nějakého nového Garfielda tak dejte vědět. Dělám si legraci samozřejmě, tak co to bude?“ 6ertuje do telefonu Terka a je naprosto patrné, že její nálada se mnohonásobně zlepšila.
„Slečno Terezo to je milá nabídka, budu si jí pamatovat. Třeba zrovna teď točíme seriál o vlku, třeba by ta vaše číča tam mohla mít štěk a zahrát mu na dvě vteřiny partnerku, hahahaha,“ odpovídá pán z televize také vesele a hrozně se tomu rozchechtal.
„Pane Vejvoda, k věci, zas takový vtip to nebyl,“ povídá v legraci Terka a také se směje do telefonu.
„Pište si, trochu chvátám tak vám to nadiktuji a vy my jenom pošlete znění e-mailem. Pro náš nový 5 dílný seriál o životě zvířat v zoo hledáme hlavní představitele. Uchazeči musí splňovat následující podmínky. Chlapec a dívka ve věku mezi 9 a 11 roky. Nesmí se bát zvířat a musí k nim mít kladný vztah. Nejlépe by bylo, kdyby měli doma nějakého svého zvířecího mazlíčka, kterého můžou přivést na zkoušku, ale není to podmínkou. Konkurz se koná za čtrnáct dní v našich barrandovských studiích, číslo dveří 56.“
„Ježíši pane Vejvoda, no to je skvělý, ani netušíte, jakou jste mi udělal radost. Samozřejmě vám to vytiskneme, určitě to stihnu dát ještě do zítřejšího vydání,“ vyhrkne na něj Tereza a bylo vidět, že už vůbec nevnímá, co povídá dál. Byla absolutně pohlcena nějakou svojí myšlenkou.
„Sice vám vůbec nerozumím, ale přesto děkuji, nashle.“ Odpověděl rozpačitě pan Vejvoda na její divokou reakci.
„Jupííí, hurá, máme to, hlavní role. Musím jim to hned říct.“ Křičí Tereza na celou redakci.
V tom vychází šéfredaktor ze své kanceláře a povídá,
„řekněte jí někdo sakra, že už nejsou vánoce a nejsme tady někde na kluzišti a jestli to ihned, podotýkám ihned, nepochopí tak ať zajde za mnou, já už jí to náležitě vysvětlím.“
Tak tuhle poznámku vedoucího už nešlo přeslechnout a Tereza se snaží uklidnit, aby ještě nakonec nepřišla o práci, která jí moc baví. Snaží se zase vracet myšlenkami ke své rozdělané práci a brumlá si sama pro sebe,
„já jsem pěkný trdlo, pro samou radost ani nevím znění toho inzerátu. Neudělala jsem si ani poznámky. Bože můj, co teď?“
Vylítne rychle z redakce na chodbu a vrhá se do dveří s nápisem IT oddělení.
„Rudo, Rudo, honem musíš mi pomoci. Vyjeď mi prosím záznam mého posledního hovoru, jinak je se mnou zle.“ Křičí na svého kolegu programátora. Po chvilce si všímá, že kancelář je prázdná. Nikdo nikde. Začalo se jí dělat zle od žaludku a cítí, jak se jí podlamují kolena. Když v tom se ozvalo zpod stolu,
„v pohodě Terko, za chvíli ti to pošlu E-mailem, to je hračka.“
„Ty jsi celý zlatý, kluku jeden ajťácká,“ a vrhla se na něj pod ten stůl a vlípla mu takového hubana až to teď pro změnu zase málem seklo s Rudou.
Potom už se zdálo, že se nic nestane, jenom ten čas se tak Tereze vleknul. Snad každou minutu kouká na hodinky, a když ukázaly půl čtvrté tak vylítla z kanceláře jako torpédo. Zastavuje se až u hrochů.
„Mám novinu, mám novinu,“ křičí na dálku.
Tak to se dozvíme zase někdy jindy. Nazdárek U hrochů.