Dobrý den všem kámošům od Hrochů,
honem, zvu vás zpět do pavilonu žiraf, příběh U žiraf má pokračování
Jízda
Mezitím se všichni někam rozutekli. Na místě u žiraf zůstalo jenom pár lidí, Terka, Tomík a Klárka. Všichni tři seděli ve stínu stromů a dlabali připravenou svačinu. Do tohoto klidu povídá Tomík,
„ co říkáte tomu, že bychom si ty žirafy trochu osedlali a provětrali jim pérka. Zkrátka mám chuť si na nich zajezdit.“
„Ty ses dočista zbláznil. Víš, jaká je to výška? A vůbec, seděl už jsi někdy na žirafě? A ani neznám nikoho kdo by na nich jezdil. Ani nikde v televizi jsem to neviděla. Spadneš z ní jak pytel brambor a polámeš si kosti. A dost. Nikam. Jsem za vás zodpovědná. Už minule mi Jarda vyčinil, jak jste řádili s těmi krokodýli. Tobě asi nestačil teď ten problém s tím ošetřovatelem viď?“ Nesmlouvavě promlouvá do duše Tomíkovi Tereza.
„Tomíku? A jak jsi to vlastně udělal, že ty žirafy začaly tak dovádět?“ ptá se udiveně Klárka.
„To bylo tuze jednoduchý. Prostě jsem jim řekl, ať kvílí jak pominutý, že si to přeju a nechám je na pokoji. Nechci se nějak vytahovat, ale mají ze mě pěkný vítr. No a pak už jsem jenom pro kameru zašeptal, baf, baf. To už bylo jenom kvůli efektu pro rejžu. Vždyť víš, jak si na to potrpí.“
„Ty jsi pěkný kvítko, to ti tedy povím. Ale na druhou stranu jsi to provedl báječně. Bylo to tuze efektní,“ vložila se do jejich rozhovoru Terka.
V tom přichází pan Vejvoda, přisedá k Tereze a začínají se družně bavit. To byl pokyn pro Klárku a Tomíka, jako by jim byl pan Vejvoda seslán z nebe. Okamžitě mizí z Terky dohledu a upalují k žirafám.
Sotva dorazí k žirafám, Tomík už leze po žebříku a křičí na tu největší žirafu. Na první pohled bylo jasné, že se žirafě moc poslechnout nechce a odpovídá nazlobeným tónem. Stačilo jediné mávnutí ruky a byla poslušně u něho. Naskočil na ní a už upaloval kolem ohrady.
Klárka tam stála sama a smutně koukala, jak Tomík mizí v dáli. Ostatní žirafy se rozběhly za nimi. V tom se jedna malá žirafa otáčí a brzdí. Nepokračuje za ostatními, ale přichází ke Klárce, sehne se k ní a strčí hlavu až těsně před Klárku. Klárka se se na ní usměje a podává jí březovou větvičku. Žirafa po ní okamžitě chňapne a kroutí pusou jako by v ní měla tu největší žvýkačku. Potom se na Klárku usměje, mrkne na ní krásnýma ohromnýma hnědýma očima a pokleká před ní. Klárka to pochopila a pomalu se sápe na žirafu, až jí sedí na hřbetě. Ta se zvedá a rozbíhá se za ostatními s Klárkou na zádech.
V tom si toho všimne rejža. Okamžitě křičí na kameramana a ten vše natáčí. Všichni vidí, jak se Klárka s Tomíkem prohánějí na žirafách. Najednou Tomíkova žirafa začíná zrychlovat a letí kolem ohrady jak vítr. Přesně podél kamery. Je to strašný trysk. Najednou začne brzdit a zvedá přední nohy.
„To jsem ještě v životě neviděl,“ křičí rejža a má u toho otevřenou pusu a vyvalený oči.
Po tomto akrobatickém výkonu se zvedl oblak prachu od žirafy kopyt a zadunělo jako nějaký výbuch. Hned vzápětí se ozvalo mohutné,
„uáááá.“
„To jsou jenom hroši, tamhle od vedle,“ povídá úplně v klidu ošetřovatel žiraf a dál si usrkává svoje pivko, které dostal od režiséra.
Ostatním však bylo jasné, že je zle. Když všichni přiběhli na místo, vidí rozesmátého Tomíka, jak si utírá prach z kalhot a křičí na celé kolo,
„viděli jste to? To byla rychlost co? Bylo to něco jedinečného. Musím si to někdy zopakovat.“
Vedle Tomíka byla ohromná díra, která byla nápadně podobná hrochovi. Terka se na něj podívala a už to chtěla nějak komentovat. Jenže Tomík jí šibalsky předběhl a povídá,
„jenom jsem se snažil seskočit, nic víc. Nemohlo se nic stát.“
To už mezitím přiběhla i Klárka a všichni tři se přátelsky objali a dali si ukazováček před pusu, aby náhodou někdo z nich něco neprozradil.
Tohle gesto už rejža ani nestačil zpozorovat. Měl všechno, co si mohl přát. Věděl, že tenhle záběr bude senzace a proto povídá,
„tady končíme. Zbytek už doděláme ve studiu. Já jsem naprosto spokojený a děkuji všem.“
To byly nervy, co říkáte? Taky bych se chtěl projet na žirafě, ale ta výška, ta výška… Neměli byste strach? Já asi jo. Tak nám o tom něco napište. Čaues.