Honem, honem, je čas zase vyrazit k rybníku, pokračování příběhu Na hrázi na vás čeká,
Let
„Holky, držte mě, chyťte mě, pusťte mě, já se zblázním, to není možný, já letím. Je to sen, určitě je to sen. Štípněte mě, kousněte mě. Není to sen? Tak už sakra něco řekněte. Ježíši to je výška, jé, já padám. Ne letím, už zase stoupám a zatáčka. Pomóc, nemohu dýchat, já se dusím.“ Křičí úplně smyslů zbavená Terka.
Lojzička a Josefínka se jenom uchechtávají a křičí na ni,
„to musíš taky dýchat ty trdlo jedno,“ jsou náramně šťastný, že se jim to povedlo a hlavně z té reakce Terky. Nebyla šťastná, byla přenáramně šťastná. Vůbec je nevnímala, byla v transu.
„Holky, jé, ono to jde, už se nedusím, já dýchám. Co dýchám, já u toho ještě lítám. Já jsem opravdu nad zemí. Musím zastavit nebo se z toho samým štěstím snad počůrám,“ pokračuje ve svém nadšení Tereza.
Najednou to otočí a letí zpátky, udělá dvě otočky nad ostatními a vypíše do vzduchu veliké „ok“, na znamení spokojenosti, ale taky, aby nám všem řekla, že je v pořádku. Po tomto pozdravu dohání Lojzičku a Josefínku a všechny tři mizí v dáli.
„Ta se tak má, proč ne taky já?“ Prohodí smutně Klárka. Bylo vidět, že je jí do breku. V tom k ní přišla Maruška, vzala ji do náruče, utřela slzičku a se svým klidem povídá,
„nebuď smutná, Klárko. Já třeba vím, proč ne já. Už jsi někdy viděla, aby hroch lítal. Taková křídla ještě nikdo, nikdy neviděl, aby vynesly do vzduchu mé krásně propracované a dokonalé tělo.
„Máš pěkné tělo, ty moje kočko, já jsem spokojen. Já nejsem jenom spokojen, já jsem přímo nadšen,“ skočí jí do řeči Slávek a tak náramně se u toho zubí. Ta jeho hláška rozesmála všechny. Maruška trochu načepýřená po těchto slovech chvály pokračuje,
„A vůbec jsme přece dámy a ještě takhle vyšňořené. Vezmi si to, jak by po takovém letu vypadaly naše super sváteční šaty, nemyslíš. A taky jí to dopřej, slyšela jsi Lojzičku před proměnou. Je to ještě její dodatečný svátek k narozkám. Co ty víš, co tobě se splní, až budeš mít narozky. Třeba zase budeš zkoumat svět v naší podobě jako tenkrát v Africe s Tomíkem. A nezapomeňte, že jsme na svatbě, jdeme tančit za ostatními na louku“.
„Máš pravdu, Maruško a děkuji, tak hurá, na tanec,“ povídá již zcela vesele Klárka a celá hroší banda upaluje tančit na louku za ostatními.
Mezitím holky ukazují svět ze vzduchu Tereze.
„Tamhle jsou mý kámoši komáři, dej si bacha, až poletíme kolem, vždycky se baví tím, že po ostatních plivají smradlavé bahno z rybníka. Nejde to potom vůbec umýt, ale jinak jsou strašně fajn a hrozně ráda si s nimi hraju. Slyšela jsem, že prý vám lidem sají krev. Nenažranci jedni komáří,“ a strašně se tomu řehoní.
Zato Terka se stydí a říká si sama pro sebe,
„již nikdy nezabít komára. Nikdy nepoužít repelent. NIKDY!“
„Hele holky podívejte, frajer Zoun. Ten si nedá nikdy pokoj. Pořád na mě doráží. Vůbec se mi nelíbí a ještě k tomu je strašně namyšlený. Patří mezi luční vážky,“ pokračuje v představování svého světa Josefínka.
„Nazdar krasotinky, kam se to vrtíte? Smím se připojit. Tebe ještě neznám krásko modrá, ale ve snu jsem tě viděl snad stokrát. Mé zbarvené tělo, tebe chtělo, není to jen snění, staň se navždy mou paní,“ spustil na Terku frajer Zoun.
„Dej si odraz Zoune, to je vážka z města, o takového hlupáka nezavadí ani pohledem,“ okamžitě odpálkovala Zouna Josefínka.
„Ty jsi ale číslo,“ povídá se smíchem Terka.
„je to hňup a drzoun a na něj musíš být vždy ostrá. Holky, tamhle je můj oblíbený šípek. Je to moje zamilované místo. Pojďte, usedneme tady a budeme tu chvilku odpočívat. Je tady nádherný výhled na celý rybník a taky bych vám ráda pověděla tajemství, ještě než se vdám.“ Pokračuje Josefínka.
Bylo nám jasné s Lojzičkou, že tady něco nehraje. Najednou Josefínka celá posmutněla. Usedáme na šípek a čekáme na Josefínky vyprávění.
Tak zase příště, tady U hrochů. ČAU.