Dobrý den hroší kámoši,
Ruth vypráví svůj příběh. Hroší banda sedí a ani nedutá. Nikdo se nemůže divit. Je to neuvěřitelný příběh, který se této rodině stal. Tak hezké čtení.
Moskva
Každá z nich měla své výhody, ale bohužel také nevýhody.
New York nabízel bezpečný úkryt před fašisty navždy. Ale v cirkusu bychom tehdy hráli druhé housle. Měli totiž v angažmá duo nejlepších artistů světa.
Buenos Aires nabízelo jak skvělý úkryt, tak báječný cirkus s hlavním číslem, ale doprava byla strašně dlouhá a my nevěděli, jestli budeme mít na tak dlouhou cestu peníze.
A nakonec Rusko. Bylo to v Evropě, to znamenalo pohodlnou cestu vlakem. Měli v té době jeden z nejvyhlášenějších cirkusů světa a také existence smlouvy o vzájemném neútočení Ruska s Německem nám nabízela bezpečí.
Byli jsme už strašně unavení a ospalí. Nikdo si netroufnul vyřknout město, které spojí s naším dalším osudem. Ani tatínek. Chodil po světnici sem a tam a stále něco brumlal. Nepamatovala jsem si ho nervóznějšího, ani před nejhrozivějšími artistickými čísly. Nakonec přistoupil ke stolu a s velice vážnou tváří pravil:
„nezbývá, než aby rozhodl los.“
Napsal na tři útržky papíru města, o kterých jsme rozhodli, že budou ty pravé. Vložil je do klobouku a napřáhl ho ke mně. Pamatuji si velice dobře, jak se mi třásla ruka. Byla jsem celá propocená a bála se. Nechtěla jsem to být já, kdo měl rozhodnout. Nakonec jsem vložila ruku do klobouku. Uvázly mi v ní dva papíry. Prsty jsem je oba mnula strašnou dobu. Stále jsem se nemohla rozhodnout, který si vybrat.
„Tak dělej, nemůžeme čekat věčnost.“ Utrhl se na mě tatínek. Se mnou to škublo, jak jsem se lekla a jeden z těch papírků mi vypadl z ruky. Bylo rozhodnuto. Pomalu jsem zvedla ruku a rozbalila již notně zmuchlaný a propocený papír. Před očima jsem viděla nápis. Samou nervozitou jsem upadla na podlahu. Papír jsem držela stále v dlani. Slovo, které následovalo, jsem doslova vykoktala a vypadalo to, že u toho vydechnu naposled.
MOSKVA!
Tatínek mi ze začátku nevěřil. Sklonil se nade mne a vytrhnul mi papír z ruky. Rozbalil ho a přečetl. Bez jakéhokoliv komentáře na nás zakřičel.
„Balíme. Je čas. Vlak odjíždí ještě dnes dopoledne.“ Vykulily jsme s maminkou na sebe oči, ale neodporovaly jsme. Začaly jsme balit. Za pár hodin jsme stáli všichni tři na nádraží s odhodláním opustit naši milovanou Francii a vydat se vstříc zemi, o které nikdo z nás neměl ani tušení.
„Tak co sousedi? Zase na nějakou cirkusovou štaci? A slyšeli jste už, že Hitler dostal chuť na Francii? Ale to vám povím. Jen ať přijde. Dostane na frak a s brekem bude tuto zem opouštět.“ Byl to Fanouš, soused, jeden z nejlepších kamarádů rodičů.
Maminka se ještě otočila na tatínka s prosbou v očích. Nebylo složité domyslet si, co chtěla dodat. Prosila tímto smutným výrazem tatínka o návrat. Ten jenom beze slova zakroutil hlavou. Bylo definitivně rozhodnuto. Nastupovali jsme do vlaku, který jel na opačnou stranu než všichni ostatní. Na východ.
„S pánem bohem,“ jsem v duchu řekla mé rodné zemi a těšila se na další dobrodružství.
Co rodinu Ruth asi čeká v Rusku. Moskva je přenádherné město, ale v té době to bylo dosti nečekané rozhodnutí. Tak uvidíme, co je tam čeká. Těšte se se mnou.
Nazdááááááááááááááááááááááááááááááárek!!!