Limuzína, kaviár, šampaňské a naše hroší banda. To snad není ani možný. Tak honem pokračuje příběh Elegance
Na hrázi
V limuzíně jsme si všichni náramně užívali cestu. Zpívali jsme píseň, kterou jsme si sami skládali. Byla to naše oblíbená hra. Vždycky, když jsme byli na pokecu u hrochů a bylo nám spolu moc fajn, tak jsme se takhle bavili.
„Pojedeme z kopce dolů,
hlavně, že jsme všichni spolu,
potom pěkně na svatbě,
zazpíváme nevěstě,
pěkně ti to holka sluší,
to ti zpívá banda hroší,
křičme všichni vesele,
vážky jsou už manželé“
Mezitím limuzína zastavila přesně na hrázi Vlašského rybníka. Řidič opět galantně otevřel dveře a pomohl nám z auta. Stáli jsme tu a byli úplně paf. Bylo tady úplně plno. Proti nám se přibližoval ohromný černý mrak, který vyluzoval strašné zvuky. Najednou prolítnul přímo kolem. Úplně nás to vyděsilo. Všichni jsme se museli sehnout, protože to vypadalo jak nějaký vrtulník, který chce do nás napálit. Byli to komáři.
Podívali jsme se k vodě, tam mohlo být u břehu snad tisíc žab. Nebyly tam jen tak. Byl to největší orchestr, jaký jsem viděl. V čele stál ohromný žabák. Ano opravdu stál na zadních nohou a předními byl opřený o pultík, měl taktovku a celý tento orchestr dirigoval. Místo bubnů vždycky vyskočil kapr, a jak dopadal tak to udělalo zvuk bubnu. Neuvěřitelné.
Na hladině se prohánělo čtyřspřeží. Místo kočáru tam byl vor, ale netáhli ho koně, ale dva strašně velicí sumci uprostřed a na krajích dvě štiky. Sumci měli na hlavách zelené klobouky a ptačí péra a štiky bílé kšiltovky. Opravdu sněhově bílé kšiltovky otočené kšiltem dozadu. A tyto ryby vezly na tom voru zajíce, který měl ruce nahoře a zdravil všechny přihlížející a pískal u toho na harmoniku.
Na břehu se páslo stádo srnek a tančili u toho rockenroll. Když jsme se podívali pozorněji tak jsme tam viděli ještě lišky, zajíce a další lesní zvěř. Byl to jeden veliký taneční parket.
V tom vidíme, jak k nám letí Lojzička a už z dálky křičí,
„kde jste? Tady už je všechno v plném proudu. Pane jo, vám to ale tak náramně sluší. To jsem strašně ráda, že jste se takhle vyparádili a vzali tu svatbu vážně. Tady vám chci někoho představit.“
A pak to přišlo. Zpoza Lojzičky vylítla Josefínka. Všichni jsme vyvalili bulvy. Byla nádherná, úžasná a famózní. Byla to nejkrásnější vážka, jakou jsme kdy viděli.
„Ještě nejsem upravená tak mě prosím omluvte. Čekáme ještě vizážistky.“ Pověděla Josefínka ostýchavě. My jsme věděli, že nemá pravdu, protože ve skutečnosti byla perfektní.
Pak něco špitala Lojzičce, obě tak nějak zvážněly a tvářily se strašně tajemně. Lojzička přilítla k Terce, posadila se jí na rameno a špitla jí do ucha.
„Terko, připrav se, máme s Josefínkou pro tebe malé překvápko, je to ještě takový malý a dodatečný dárek k narozkám. Stůj a nehýbej se.“
Potom obě odlítly. Čekali jsme, co se bude dít.
„Terko, Terko, co ti to asi můžou dát? Řekni nám to, prosím.“
„Já vůbec netuším, Klárko, opravdu ne, ale mám takové divné mrazení v zádech a začínají mě také škubat tváře, podívejte,“ odpověděla Terka.
A opravdu. Podívali jsme se Terce do obličeje a celý jí úplně začal cukat. Všimli jsme se, že místo nějakého projevu radosti bylo Tereze spíš do pláče. Najednou vidíme Lojzičku a Josefínku jak vší rychlostí letí přímo na Terezu. Bylo na ní vidět, že je k smrti vyděšená. Obě se však těsně před ní vyhnuly a začali lítat kolem ní. Díky té rychlosti vytvořily kolem Terezy výr. Z toho výru se začala vyluzovat mlha nebo něco jako pára.
Nejprve začali mizet v té mlze Tereze nohy, poté i tělo a během chvilky zde byl jenom bílý oblak a Tereza nikde.
Teď už jsme byli vyděšení úplně všichni. Mlhový opar pomalu začal mizet, ale Tereza nikde. Když se mlha rozplynula úplně místo Terezy seděla na zemi nádherná vážka. Lojzička a Josefínka se okamžitě vrhly k ní, něco jí zašeptaly a my najednou vidíme, jak všechny tři holky vylítly někam vysoko do nebes.
Já nevím jak vy, ale já jsem v šoku. Nemám slov a musím se jít uklidnit. Tak zas příště.