Tak jak jsem slíbil, jsme tady. Vše začalo odpolední debatou U hrochů. Jarda se už vrátil ze služební cesty a plný dojmů vyprávěl své zážitky. To samé Tereza. Článek jí vyšel, mávala časopisem v ruce a bylo vidět, že byla šťastná. Oba byli tak zahloubeni do svých myšlenek, že vůbec nevnímali okolí. Když v tom…
Něco visí ve vzduchu
„Včera jsem se díval na televizi na tenis. Hráli naši, ale povídám vám, to byla hrůza. Neběhali, asi se jim nechtělo nebo co. Jo to víš, za ty prachy, aby vůbec běhali co? Vždyť se na ně dívá jenom celá republika. Proč by se panáčkové a panenky vůbec namáhali. Kašlou na všechny a to ještě…“, ulevuje si Jarda, když zjistil, že ho nikdo už vůbec neposlouchá.
V tom mu skočí do řeči Tereza,
„ty jsi nějaký chytrý, to jsi zjistil asi na té služební cestě, že?“ A následuje její bujarý smích.
Nikdo z nás nechápal co se děje. Zírali jsme na oba jako telata. Bylo jasné, že něco visí ve vzduchu, ani ptactvu, které začalo létat jak pominuté, se nepovedlo tuto velice „hustou“ atmosféru uklidnit. Všichni tři hroši jenom nevěřícně kroutili hlavami a čekali, co z toho může vzniknout.
„Tohle se může stát jenom lidem, u nás to nehrozí, my za sebe dokážeme i dýchat za každé situace a ne se ještě takto provokovat“, přemýšlí v duchu Slávek.
„No tak Jardo, Terko, my jsme tady taky, nechte toho dohadování o ničem“, povídá svým typicky maminkovským hlasem Maruška.
„Buďte už zticha všichni, teď mluvím já“, zakřičeli na všechny, co měli síly oba najednou, a Terka pokračuje,
„tady dělá chytrého, v životě nedržel raketu v ruce a bude tu někoho kritizovat, meloun jeden namyšlený, kdoví jestli vůbec ví co je to eso, lob, smeč a jak se to vůbec hraje ten tenis“.
„No Terko?“ povídá vykulený Tomík. Bylo vidět, že takhle rozčilenou Terezu ještě neviděl.
„Ale dyť je to pravda Tomíku, dneska je namyšlený až běda“, okřikne ho v mžiku Tereza.
„Ko ko komu to říkáš, prý prý prý meloun jeden, co co co si myslíš, když já vyhrával první turnaje v tenise tak tě rodiče měnili pokakaný plíny a nevěděla si co to je míček natož tenis,“ celý rudý ze sebe vysoukal táta.
Bylo vidět, že trochu vzal Tereze dech, hlavně tou poznámkou o turnajích.
„Ale nevím, nikdy mě o žádných turnajích v tenise neříkal. Když mě učil pinkat do míčků, tak sice něco uměl, ale že by hrál nějaké turnaje, natož je vyhrával?“ Kladu si jenom pro sebe tyto otázky. Sice se mě nelíbí chování ani jednoho, ale radši mlčím a nepřidávám dříví už do tak velikého ohně, který se mezi těma dvěma rozhořel.
Najednou se ozval ohromný řev,
„Uáááááááá a klid, je toho právě dost“, byl to Slávek už to nevydržel.
„Tak ať si to spolu v tenise rozdají“, povídá v klidu Leo a pokračuje,
„já to viděl párkrát v Londýně, hráli to tam na trávě, ale říkám, neviděl jsem tam ani Terku ani Jardu, ale lidí tam bylo na těch tribunách, spousty. A taky tam byl takový ohromný nápis u vchodu, myslím Wimbledon, nebo tak nějak,“ dokončil svojí řeč.
„Výborně“, křičí zbytek ptačí letky,
„Leo, to byl nápad, a je po problému“, ještě dodává Lojzička a vlepí mu za ten nápad pořádného hubana.
„A mohli by se vsadit“, křičí Tomík.
„Skvělé, skvělé“, nadšeně skáču a fandím této myšlence. Radši se u toho ani na tátu nedívám jak se tváří, ale dovedu si jeho výraz živě představit.
Nakonec oba tedy souhlasí a teď zase promluví Slávek.
„A o co?“
Je jasné, že tato otázka visela ve vzduchu a musela padnout a do toho smutně povídá Lojzička,
„a co je vlastně ten tenis“,
A všichni se tomu řehtáme, i když myslím, že dobrá půlka od hrochů to taky neví, ale jenom tak mlčí a pochechtávají se.
Tak co tomu říkáte? Jsem zvědav, o co se ti dva vsadí, ale hlavně jak to dopadne. Tak zase někdy… tady U hrochů.