Co se skrývá v tom velkém sále, kam je Velký Váma pozval. Doufám, že nám to Oskar všechno pěkně poví. Tak honem pojďme na to, co se bude dít na břehu Vlašského rybníka. Pokračuje příběh Audience.
Právo volby
„Oskare co vám tak vyrazilo dech? Pokračuj, prosím. Já jsem tak napnutá až se celá chvěju, podívejte, co mi dělají moje křídla,“ ozvala se malá vážka a přitom vyvaluje ty svoje modrá očička na Oskara, až máme všichni strach, že jí vypadnou.
„Helenko, neboj, hned se to dozvíš,“ povídá Oskar malé vážce a hezky jí pohladil po křídlech. Bylo vidět, jak se chudák uklidnila a už se zase uculovala jako obvykle.
„Heleno, nepřerušuj ho, nevidíš, nejsi jediná, kdo je zvědavý co bude dál,“ okřikl malou Helenku tatínek Josefínky. Vypadalo to, že je ještě víc nervózní než malá Helenka.
„Dobrá, dobrá,“ ozval se Oskar a pokračuje ve svém příběhu,
Velký Sáma nás zavedl do ohromného sálu. Bylo tam několik vážek, které se dorozumívaly takovým podivným přístrojem. Nebyl to klasický telefon, jako vídáme u lidí, ale bylo to takové zvláštní stéblo, které se vždy zachvělo, ale pokaždé trochu jinak.
Tyto vážky vždy po tomto zachvění přilétly ke stěně, kde byla ohromná malba a zapíchly tam vlaječku. Tato malba byla po celé místnosti dokola. Když jsme s našimi kamarády přilétli blíže, vidíme, že se nejedná o malbu, ale o mapu. Byla to mapa celé Evropy. Byli jsme doslova v šoku. Bylo tu úplně všechno. Města, lesy, pastviny, ale hlavně veškerá voda, kde můžou žít vážky. Potůčky, rybníčky, rybníky, řeky, přehrady, moře, prostě všechno. Měl jsem pocit, že tu byly nakresleny i kaluže.
Všude, kde byla zapíchnutá modrá vlaječka, znamenalo, že je to území, které patří modrým vážkám a že nad tímto územím mají modré vážky moc a ovládají ho.
Podívali jsme se na sebe s našimi kamarády a upadli v němý úžas. Ty vlaječky byly snad všude. Po celé místnosti bylo úplně modro. Každou chvíli přilítla některá z těch vážek od toho zvláštního stébla a připíchla modrou vlaječku někam do té mapy na zeď. Pochopili jsme, že tím stéblem dostávají zprávu o dalším území, které modré vážky získaly. Věřte mi, každou chvíli jim něco přibilo.
Když jsme se trochu rozkoukali, tak každý z nás letěl k tomu jemu nejbližšímu místu. Našel jsem tam na té zdi Vlašský rybník. Nebojte, nebyla tam žádná modrá vlaječka. Byli tam uvedeni majitelé, přesně tak jak je to. Vaše obě rodiny tam byly popsané. Vědí o všem.
Když jsem tam viděl ten váš Vlašský rybník, píchlo mě u srdce. Tak strašně se mi zastesklo, až mě vytryskly slzy. Vzpomínka na vás na všechny byla strašně silná, a hlavně tady na Josefínku a rodiče, to dá rozum. Věděl jsem, že se nemůžu vrátit, proto ta ohromná lítost.
Tak jak jsem tam rozjímal a bulil nad obrázkem toho vašeho rybníka, promluvil Velký Vláma,
„vážení rytíři modrých vážek, za vaši statečnost, a nejen to, prostě každý můj rytíř dostává právo volby daru Velkého Váma.
Slyšte, dávám vám na rozmyšlenou ze dvou variant,“ pak následovala velká prodleva. Všech pět nás zpozornělo a Velký Váma pokračoval ve svojí řeči,
„první nabídka je, že můžete zůstat zde u Bodamského jezera. Nemyslím tím v osadě, jak jste žili dosud, ale tady se mnou a s ostatními v mém paláci. Přesně tak jak se to na rytíře modrých vážek sluší.“ Po této větě to v sále zahučelo. Všichni jsme vykřikli nadšením a bylo jasné, že každý bude souhlasit. Velký Váma se jen pousmál a ihned pokračoval,
„a za druhé, vám daruji jakoukoliv vodu, rybník, řeku, prostě území, které si vyberete tady z té mapy, samozřejmě toto území musí být v majetku Vámského císařství, to znamená, musí být označeno modrou vlaječkou.“
A v tu chvíli jsem měl jasno. Byl jsem rozčilený, klepaly se mi ruce, křídla a v hlavě mi třeštilo. Říkal jsem si, klid Oskare, klid, vybírej pěkně s rozmyslem, prohlídni si všechny možnosti. Přilítnul jsem k mapě a měl jsem vybráno.
To je nabídka, co říkáte. Velký Váma musí být moudrá vážka, moc moudrá vážka. Ne nadarmo vládne největšímu vážskému císařství na světě. A co Oskar? Jak ten se rozhodne?
Tak zas příště tady U hrochů, Ahoooooooj.