Každý se připravuje na sázku jinak, to jak trénuje Terka, se dozvíme v pokračování příběhu, Jarda trénuje.
Sledovačka
„Lojzičko, nezdá se ti, že někdo zvoní? Jdu se podívat ke dveřím“. Povídám a utíkám přitom ke dveřím. Ano, nezdálo se mi to. Za dveřmi stál Tomík.
„To je dost“, povídám místo pozdravu.
„Jsme tu napnutý s Lojzičkou jak špagát a nemůžeme se vás už dočkat. Kde máš Culíka?“
„Počkej, nech mě trochu vydechnout, jsem celý uřícený. Culík ještě pro jistotu sleduje Terku až domů, kdyby náhodou se něco změnilo“, odpovídá okamžitě Tomík.
Šli jsme společně ke mně do pokojíku, usedli na pohovku, Lojzička si mě sedla na rameno. Našponovaly jsme obě uši a obě najednou,
„tak už konečně spusť a neprodlužuj to nebo se do tebe obě pustíme a zlochtáme tě tak, že na to nikdy nezapomeneš.“
„Dobrá, dobrá, vzdávám se, tak tedy poslouchejte ženský jedny, sakramentský,“ trochu už naštvaně spustil Tomík své vyprávění.
„Čekali jsme s Culíkem na Terku před jejím domem. Vyšli všichni, Terka, Leo, Jožin i táta“.
„Slávek taky, no to je bomba,“ vykřiknu na Tomíka a přeruším tím jeho vyprávění.
„Necháš mě to prosím domluvit, mám chuť vám neříci nic, jste neodbytné až hrůza,“ naštvaně nám odsekne.
„Pokračuj, pokračuj a nemachruj“, nedá se Lojzička.
Museli jsme být hodně opatrní, aby si nás nevšimli. Nejprve jsme jeli metrem a potom pokračovali tramvají. Čtyřkou, myslím. Když přicházeli ke kurtům tak se k nim připojil jeden chlap. Byl sportovně oblečený a přes rameno ohromnou tašku. Všichni vešli do areálu společně a pokračovali rovnou dovnitř. Tam jsme si za nimi netroufli jít a rozhodli jsme se počkat.
Jo a to byste nevěřili, jak se všichni návštěvníci sportoviště chovali k tomu chlapíkovi, jak se připojil k Terce. Všichni se před ním klaněli, podávali mu ruce a děti k němu letěly s nějakými fotkami a žadonily o podpis. My jsme z toho byli oba úplně paf.
Všichni vyšli už jenom v trenkách a pustili se do hry. Teď už nebylo pochyb. Byl to trenér. Celou dobu Terku o něčem poučoval. Radil, jaké má hrát údery. Občas pustil i nějaký stroj, který chrlil míčky takovou rychlostí, že těch míčků tam bylo po zemi spousty. Sem tam taky nějaký trefil Terku do hlavy. Leo s Jožinem tam kolem lítali jak pominutí a táta seděl na sedačce jak přibitý a ani nehlesnul, jenom se tak přihlouple usmíval a spokojeně pokyvoval hlavou. Vypadal jako by tomu rozuměl už roky, to nás s Culíkem tak rozesmálo, že jsme se museli schovat, aby nás hlasitý smích neprozradil.
Tak takhle tam hráli skoro dvě hodiny, ale můžu vám říci, ta Terky hra se pod jeho vedením tak zlepšovala, že na konci už Tereza mrskala jeden míček za druhým a to vám byly takové prdy, že jsem si kolikrát ani nevšimnul, kam ten míček dopadl.
Když se loučili, tak Terka mu povídá,
„nashle a zase zítra pane Kodeš“,
„říkej mi Honzo a nevykej mi už, vždyť spolu hrajeme tenis a všichni tenisti si mezi sebou tykají“, jí odpověděl.
„Dobrá, tak ahoj Honzo a zítra ve dvě jako dnes a moc děkuju“.
„Říkáš Kodeš, kdo to jen ten Jan Kodeš může být, že s tím dělají všichni takové tajnosti“, povídám Tomíkovi, když skončil své vyprávění.
To už přilít taky Culík a naše spiklenecké družstvo bylo kompletní. Kromě táty, samozřejmě, ten neměl o ničem ani potuchy a stále spokojeně chrupal ve vaně.
„Od čeho máme internet“, vykřiknu na všechny a okamžitě všichni letíme k počítači.
Do vyhledávače jsem zadala, Jan Kodeš a v momentě jsme všichni zbledli a byli totálně vyděšení.
„Tak si představte, že Terezu trénuje jediný český Wimbledonský vítěz. To je pecka. To nemůžeme tátovi vůbec říct. To by nám padnul úplně na dno a byla by fuč i ta trocha bojovnosti, která v něm ještě zbyla“, povídám všem velice smutným hlasem.
Neuvěřitelné. Terezu trénuje sám Jan Kodeš. Tenista Mistr. Fantastický hráč a vítěz Wimbledonu. Jistě si každý řekne, dobrý trenér neznamená vítězný zápas, ale na druhou stranu taková persona, jakou Jan Kodeš určitě je, by jen tak někoho netrénovala. Je to napínavé, tohle jak dopadne, mě tedy zajímá, ale bohužel to zas příště a nemusím připomínat kde, no tady U hrochů.