Dobrý den všem od Hrochů,
Celou hroší bandu jsme opustili v momentě, když Lojzička odlétla za tím zvláštním vzkazem.
Tak honem, nezdržovat, jdeme na to, příběh Dopis pokračuje,
Španělská ptačí ambasáda
Mezitím Lojzička dorazila k ohromnému buku uprostřed velkého náměstí. Byl tam parčík s několika stromy. Jenže tento velikán vyčníval nade všemi. Byl tak vysoký, že převyšoval všechny domy okolo. Bylo jí v tu ránu jasné, že je správně. Na stromě vysel plakát s nápisem „Španělsko, ráj světa“, a hned vedle byly z fíků a oliv dvě číslice a mezi nimi dvojtečka. 2:0. Neznamenalo to nic jiného než poslední výhru Španělska nad Holandskem ve fotbale. Neodolala a uzobla jednu olivu. Místo ní okamžitě odněkud zevnitř toho stromu byla doplněna jiná oliva, tak aby oznámení o znamenité výhře Španělska neutrpělo žádnou vadu.
Na chvilku se zasnila. Chuť olivy už pomalu zapomněla, ale teď? Všechno se jí rázem vybavilo. Celé to nádherné dětství měla před očima. Bylo to jako v nějakém krásném filmu. Poté nevěřícně zakroutila hlavou a pomyslela si.
„To snad není ani pravda. Že po té hře, kde se honí lidi za něčím tak podivným propadlo lidské plémě, na to už jsem si zvykla, ale i my ptačí křehká stvoření. Inteligentní a nádherná. Nad tím už přestává rozum stát.“
Neodolala znova. Nastavuje svůj zobáček na další olivu a potom jenom zakřičí.
„Aúúúúú, to to bolí,“ a začala si hladit křidélky její pusinku. Měla jí chuděra celou odřenou od stromu.
Když totiž chtěla uzobnout olivu tak těsně před nosem jí oliva zajela zpátky do stromu, proto narazila bolestivě zobákem přímo do prázdné díry. Ještě k tomu se po chvilce ozývá zlehounka, tak jako z dáli, ale zřetelně z vnitřku stromu,
„ha, ha, ha.“
To jí samozřejmě pěkně naštvalo. Až z toho chudák celá zrudla. Neváhala proto a osmělila se. Zobáčkem opatrně zaklepala na místo, které bylo podobné dveřím. Otvor se samovolně otevřel. Vyvalila oči. Pomalu vešla dovnitř a málem sebou sekla z toho překvapení. Před ní se rozprostřela velká místnost. Byla vybavena vskutku exkluzivně. Nikdy nic takového před tím nespatřila. Ani u Klárky v televizi. Uprostřed místnosti velký dřevěný kulatý stůl, okolo 13 křesel. Po krajích místnosti starý dřevěný nábytek s policemi. Na nich bylo asi osm takových zvláštních přístrojů. Neměla ani tušení k čemu můžou sloužit.
V místnosti nikdo nebyl. Osmělila se a posadila se do toho pohodlného křesla. Bylo tak měkoučké a příjemné, že netrvalo dlouho a zavřela se jí očka. Měla krásný sen. Plula na oblacích, které byly nadýchané, jako by je natřepal ptačí pán bůh. A jak nádherně svěže voněly. Kolem každého obláčku poletovali ptačí andělé a vyprávěli jí nezapomenutelné příběhy a dobrodružství. V tom zaslechne z dálky nějaké hlasy a huronský smích.
„Né. Né. Já nechci odsud. Nebuďte mě.“ Vykřikla a vyskočila z té židle, až se praštila hlavou o dřevěnou ceduli, která trčela nad ní.
Když se dala trochu dohromady a procitla úplně, uviděla před sebou dva ptáky. Jeden jí připomínal kosa, byl úplně černý a vysoký. Kolem krku měl širokou šerpu a na té byl nápis „vrchní ambasador.“ Toho doprovázela ptačí slečna. Lojzička neměla ponětí, co to může být za druh ptáka. Ještě nikdy ho neviděla. Měla pod křídlem notes a v zobáku krásné zlaté pero. Jako první si vzal slovo on.
Co jen mohou Lojzičce chtít? Já tedy vůbec netuším. A vy? Tak si můsíme počkat na další příběh.
Čauky zase někdy U hrochů.