Honem ke lvům. Jsem netrpělivý, jak to bude dál. Příběh Útok pokračuje.
Spasitel
Následoval opět mohutný hroší výkřik Marušky. Díky tomu se jí podařilo opět přitáhnout pozornost lvů proti sobě. To bylo znamení pro všechny v ohradě, že mají utéci, protože lvi byli opravdu silně neklidní.
To se povedlo. Všichni ošetřovatelé i krotitel jsou zahnáni pryč. Rázem se ocitá ve lvím teritoriu pouze Maruška.
„To vypadá špatně, moc špatně. Takhle nebezpečně tvářící se lvi, jsem ještě neviděl. Jestli tu ženskou nerozsápou tak to bude zázrak. Co jí to popadlo? Musela se určitě zbláznit,“ povídá krotitel. V jeho hlase bylo cítit napětí a hlavně strach o Marušku.
Mezitím byli povoláni všichni zaměstnanci, kteří se pohybují okolo a začali opravovat ohradu, tak aby nedošlo k nejhoršímu. To znamená, aby lvi neutekli z ohrady mezi návštěvníky. Co se bude dít s Maruškou, v tuhle chvíli zajímalo pouze děti, Terezu a rejžu. Jenže toho Maruška zajímala úplně z jiných důvodů. Samozřejmě zištných. Jenom stále dával pokyny kameramanovi, aby to točil a nevynechal ani jediný detail. Byl doslova nadšený ze vzniklé situace a očekával od toho ohromný úspěch.
Tereze bylo jasné, že Maruščiny výkřiky nenechají dlouho čekat na odezvu. Tušila nějaký další a ještě větší malér.
„Klárko, Tomíku mám zlé tušení. Uvidíte, něco se ještě stane,“ povídá s hrůzou v hlase dětem.
Jen to dořekla tak všichni tři zaslechnou vysílačku poblíž stojícího strážníka,
„máme další problém. Pomoc. Potřebujeme posily do pavilonu hrochů. Hroch naráží hlavou do klece. Vypadá to, že ji chce prorazit. Nutně zavolejte doktora s uspávací injekcí. Slyšíte, slyšíte všichni. Je zle. Tuze zle. Právě prorazil klec a běží z pavilonu ven mezi lidi. Nevím, co mám dělat. Je to strašlivý pohled.“
„No potěš. To je průšvih. Táta běží k nám. V podobě hrocha.“ Povídá Tomík a má u toho tak vykulený oči, že Klárka má strach, aby mu nevypadly.
Netrvalo dlouho a pěšinou ke lví ohradě se blíží rozzuřený hroch. Nikoho nenapadl, ale zanechává za sebou strašnou spoušť. Bez jakéhokoliv zpomalení proráží ohradu. Ta praská pod jeho tělem jak nějaká dřevěná hračka. Vrhá se přímo k největšímu ze lvů. Sklání k němu hlavu. Lev se celý roztřásl. Nemohl nikam couvnout a jen čeká, co se bude dít dál. Obě hlavy jsou od sebe zhruba deset centimetrů. Koukají z očí do očí. Je vidět, jak se Slávkovi oči zalévají krví. Vztekem. Nikdo z nás ho ještě neviděl tak rozzuřeného.
„Nech je Slávku. Vždyť jsem to měla pod kontrolou. Nic mě neudělali. Jsou to jenom takový neškodný kočičky,“ povídá Slávkovi Maruška.
V tom Slávek tak mohutně zařval, že si lev před ním lehnul na zem a zakryl si strachy hlavu, aby mu už neviděl do obličeje. Pak se otočil a sklonil hřbet. Maruška na něj vyskočila jak na nějakého koníka a společně zmizeli od lvů do pavilonu hrochů.
To bude mít ještě dohru. To je správný chaos, co říkáte? Tak zas příště. Těšte se s námi.