Čauky všichni od hrochů,
Pátek je tady. Výprava může začít. Hezké čtení.
Sraz
Hlavní nádraží. Pátek, 7.00 hodin. Na nástupišti č.5 je pusto a prázdno. Jenom uklízečka jezdí sem a tam s uklízecím strojem a čistí chodníky. Najednou se sem přiřítila osoba, celá uřícená. Na zádech ohromný baťoh. Za sebou táhla na provázku ještě větší tašku. Nebyl to nikdo jiný než Terka. Nemohla totiž dospat a tak raději vyrazila o dvě hodiny dříve. Paní uklízečka u ní zastavila. Bylo jí Terky líto a v domnění, že právě přijela odněkud z daleka. Nabídla jí odvoz všech těch zavazadel. Terka s díky odmítla a snažila se jí vysvětlit, že její rychlík vyráží teprve až v 9.00. Nevěřícně zakroutila hlavou a na rozloučenou utrousila.
„Tak s pánem bohem děvenko, a ať se nám v té cizině neztratíte.“
„Divná ženská,“ utrousila Tereza pro sebe a na smrt unavená usedá na lavičku a v momentě usnula, jak špalek.
Když otevřela oči, bylo kolem ní velice živo. Klárka tančila do rytmu hudby, kterou si pouštěla do sluchátek. Vypadala u toho náramně legračně. Kroutila se jak kočka, když se honí za svým ocasem. Měla u toho zavřené oči, tak ani neviděla Jardu. Ten se tak chlámal, až z toho málem padnul z lavičky na zem. Tento pohled nenechal chladnou ani Terku. Stačilo se na ně dívat jenom malinkou chvilku a byla na tom úplně stejně jak Jarda.
Pozdravili se, objali a vyčkávali další členy této podivné bandy. Právě bylo 8.30. Vlak akorát přijížděl na nástupiště z depa. Z amplionu se ozvalo.
„Vážení cestující. Vlak do Ženevy je připraven na 5. nástupišti. Můžete začít nastupovat. Plánovaný odjezd je v 9.00 přesně podle jízdního řádu.“
Na nástupišti č. 5 se ozvalo mohutné,
„HURÁÁÁÁÁ!“
Nebyl to nikdo jiný než Terka, Klárka a Jarda. Vedle z lavičky se ozvalo.
„Pána jo, co to s námi jede za burany. Že zrovna my musíme mít smůlu na výtržníky. Jenom doufám, že nebudou s námi v kupé, to by bylo strašné. A tady náš Žeríček by mohl ještě od nich chytit nějakou nemoc. Jen klid Žeríčku. Klid. Já tě před nimi ochráním. Neboj!“
Byla to nóbl paní s pánem. Malého psíka v náručí, kterému každou chvíli dávala pusinku. Pejsek měl bílou košilku a na ní přesně vypasované sáčko podle poslední módy. Samozřejmě nechyběla puntíkatá kravata. Na hlavě takovou srandovní čepičku. Vypadala jak lodička, co nosí vojáci. Jenže barvu měla celou růžovou.
Všichni tři se na tu zvláštní paní otočili a odpověděli jí zcela po svém.
„CHACHACHACHA!“
Pejsek se po tom hlasitém smíchu leknul, vyskočil paničce z náručí a schoval se pod kola vlaku. Nechtěl vylézt ani, když ho lákala na voňavou čabajskou klobásu. Musela zavolat průvodčího, který jí pro něj vlezl. Se slzami v očích se se opět vítala se svým milovaným pejskem. Když byla už zase trochu klidnější, okřikla svého manžela.
„Nevíš, co se sluší, nekňubo. Honem. Jenom doufám, že z toho nebude mít Žeríček nějaké následky.“
Jenom první věta patřila jejímu muži. Dále už veškerou péči věnovala jenom svému pejskovi. Pán věděl, co má dělat. Okamžitě sáhl do peněženky a vytáhl 100 EURovou bankovku a s díky jí podává zachránci jejich milovného Žeríčka.
„Jdeme rychle. Pojďte. To zavání pěkným průšvihem.“
Zavelel Jarda a už se všichni tři řítili kvapem do objednaného kupé. Za chvíli byl v pohodlí kupé č.65. Otevřeli okno vlaku a vyčkávali ostatní kamarády.
Co se ještě přihodí, než vůbec vyrazí. To jsem tedy zvědav. Ale jedno je jasné. Jejich velký výlet právě začíná. Já se strašně těším. A co vy?
Ahóóóóój! Brzy příště.