Ahoj kámoši hroší bandy,
Nad hlavním nádražím se pomalu zvedá dým. Hasiči, doktoři, policie jsou zde a připraveni pomoci a zachraňovat. Co je čeká za pohled? Mohl vůbec někdo přežít takové neštěstí? Tak honem jdeme na to
Tančící muži
První co se zjevovalo před doktory, hasiči a policajty byly záblesky. Projížděly dýmem jako nůž máslem. Všichni přítomní kroutili očima. Nikdo netušil, co to může být.
„Vidíte to! Co to pro boha je? To jsou asi elektrické výboje? Stůjte. Stůjte! Nikdo ani krok.“ Zděšením křičel velitel celého zásahu.
Až jeden z hasičů se otočil a začal doslova řvát na ostatní.
„Chlapi rychle do práce. Každá minuta je nám drahá. To jsou ti hloupatí novináři. Není to žádná statická elektřin.“
Taky že jo. Byl tu doslova dav novinářů. Také televizní štáby. Nejen domácí, ale i ze zahraničí. Byl to zvláštní pohled. Záchranáři ještě ani nestačili začít dělat svojí práci a záběry už byly na světě. Záblesky, které tak všechny vyděsily, byly ze všech těch fotoaparátů, kamer a pomocných světel.
Všichni jako jeden muž se vrhli na torzo vlaku zachraňovat zraněné cestující. Stalo se však něco neskutečného. Zůstala zde jenom placka plechů z vlaku. Nebylo to jako u standardní havárie. Před zraky všech tu byl jenom jeden tvar. Celý vlak se dopadem změnil v kopec kovu, který připomínal ohromný létající talíř. Záchranáři chodili po tom divném tvaru a nemohli se vůbec dostat dovnitř. Nikde nebyly ani střepy z rozbitých oken. Ani kusy plechů, zkrátka nic. Jenom jeden kus železa ve tvaru létajícího talíře. Záchranáři začali prohledávat kousek po kousku toto divné těleso. A nic. Neobjevili ani skulinku, kterou by mohli nakouknout dovnitř. Bohužel neslyšeli ani hlásek zevnitř. Vypadalo to, že toto strašné neštěstí nikdo z cestujících nepřežil.
V tom si jeden z doktorů všimnul dvou skákajících postav vepředu. Tančili, objímali se a chechtali na celé kolo. Taky si u toho divně pobrukovali nějakou písničku.
„Tak a teď už vážně toho mám dost. Cháska jedna novinářská. Nemají úctu k nikomu a ničemu. Takové strašné neštěstí. A oni tam tancují a všemu se ještě chechtají. Já je zadupu, rozčtvrtím, zmydlím. Letím na ně.“ Neudržel pod tíhou okamžiku svůj hněv velitel hasičů a utíkal, co měl nohy za touto zvláštní dvojicí.
Když přibíhal blíže, zjistil, že se nejedná o novináře nebo snad nějaké kejklíře. Uviděl před sebou zázrak. Opravdový zázrak. Tato zvláštní tancující dvojice byli strojvůdce s pomocníkem. Přežili toto neštěstí bez jediné zlomeniny. Co bez jediné zlomeniny, oni dokonce neměli ani škrábanec.
Pochopil jejich radost a štěstí. Usmál se na ně a chtěl se jich zeptat na ostatní, ale pochopil, že to nemá žádný smysl. Byli totiž v šoku a transu. Stále jenom skákali a tančili. Při tom si dokola zpívali.
„My jsme dva slavní železničáři, očka nám teď tuze září. Vlak je sice napadrť, my však máme silnou hruď. Letěli jsme hlavou dolů, zastavil nás párek volů. Přežili jsme a jsme v suchu, ty náš záchranářský brachu.“ Skákali u toho, tancovali, dělali různé skopičiny a vyhazovali čepice do vzduchu.
Vrhli se na velitele hasičů a začali ho samým štěstím mačkat a pusinkovat. Měl radost za ně, ale povinnosti ho volaly. Vysmekl se jim, nechal je za zády a začal organizovat záchranářské práce.
„Autogen, přineste autogen, jeřáb a zařízení na roztahování železa. Musíme se dostat dovnitř. Snad to někdo přežil.“
Během chvilky jeden z hasičů rozřezává pomocí autogenu otvor a pákou rozpíná železo, tak aby se tam mohl někdo protáhnout. Z udělaného otvoru se bohužel neozývá ani hlásek.
Stal se zázrak. Strojvůdce i jeho pomocník přežili jejich let vzduchem vně vlakové soupravy. Ale co ostatní? A co naši hrdinové? Tak to zase příště.
Nazdáááááááááááááááááááááááárek! Těšte se s námi.