Jitka přibíhá k autobusu, co má síly. „Jitule, kde sakra vězíš? Už čekáme jenom na tebe. Máš štěstí, že řidič odmítnul přejet mé krásně stavěné tělo, když jsem si mu lehnul pod kolo, aby ti neujeli„ a plácnul se u toho do svého bříška. Byl to Pupík, který vyhlížel svoji nejlepší svěřenkyni. „Moc se omlouvám, ale selhal nám budík,“ prohodila udýchaně. Pupík nastoupil do autobusu celý vychechtaný a zavelel, „Václave, řidiči náš milý, vyraz vstříc vítězství, co máš síly.“ Dosedl na první sedadlo a tetelil se blahem. Jeho želízko v ohni dorazilo a tak si mohl na uklidnění přihnout ze své butylky, kterou vytáhl z kapsy. „Markéto na, lokni si trochu, ať tví svěřenci jdou do rychlého skoku,“ podával jí neznámý mok a zase se rozchechtal na celé kolo. „Jdi někam ty ďáble,“ s úsměvem odmítla. „Jestli ta Jitka dneska opravdu uspěje, tak nevím, jak s tebou vydržíme, ale hlavně, jak budeš vypadat.“ Pokynul ještě lahvinkou na Milana sedícího vedle něj přes uličku, ale ten ho opětoval takovým výrazem, který nepotřeboval žádná slova. Úplně se leknul a otočil se k oknu, ale dobrou náladu mu to v žádném případě nezkazilo.
Byl začátek října a listy stromů podél cest se už začaly vybarvovat, to znamenalo, že podzim je v plném proudu. Pro lyžaře začínala sezóna krosů. Byly to první náznaky, jak by mohla nastávající zima pro každého vypadat, i když lyže jsou přeci jenom něco jiného než přespolní běh. Členové lyžařský klub Zubři Solná se právě vypravili na první lyžařský kros této sezóny. Autobus byl plný a všichni byli nervózní, jak prodají své tvrdé tréninky během jara a léta.
Pro Jitku to byl zvlášť významný den. Byl to její první závod. Necítila se zrovna nejlépe, autobusem to házelo a její prázdný žaludek vyluzoval strašlivé zvuky, naštěstí rachot motoru dokázal přehlušit její břicho. Už večer nemohla nic do sebe dostat. Jindy její oblíbená rajská omáčka s těstovinami zůstala skoro celá na talíři. Maminka z toho byla pěkně naštvaná a nechtěla ji nikam pustit. V noci téměř nezamhouřila oči, až téměř k ránu se jí podařilo usnout, jenže bohužel tak tvrdě, že neslyšela budík a proto dorazila pozdě. Snídala v letu, i když každé sousto jí rostlo v puse a nemohla ho polknout. Když se jí to podařilo, tak ji to nutilo na zvracení. Rozhodně se teď v autobuse necítila nejlépe.
„Jitule, holka moje, ty si bílá, jak moje ponožky. No, i když …myslím, jak ráno byly. Co je to s tebou, sakra. Dal bych ti hltnout týhle meducíny,“ a přihnul si opět ze své butylky. „Ale to by to s tebou nemuselo dopadnout zrovna nejlépe. Pomáhá jenom pár vyvoleným,“ prohodil Pupík při obchůzce autobusem a zase se u toho na všechny zakřenil.
„Je mi nějak šoufl Pupíku, ale to bude dobrý, až se trochu proběhnu a rozcvičím,“ odpověděla Jitka a pevně svým slovům i věřila. „To doufám, víš, že do tebe vkládám všechny moje naděje.“
„Pupíku sedni si prosím tě, vždyť ji chudáka celou poblázníš. Nevidíš, že je nervózní, vždyť jsou to její první závody. Jitko, vyprdni se na něj a neposlouchej ho, tajtrdlíka.“ To byl Milan a v jeho hlase bylo slyšet trochu káravého tónu na Pupíka. Ten si poslušně sedl na své místo a uraženě přestal komunikovat s ostatními. Jenom si pro sebe pobrumlával, „ aby ses neposral ty jedno trenérský eso, já ti dám tajtrdlíka hňupe, počkej, kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp.“
Krajské mistrovství v lyžařském krosu se konalo v Hluboké. Mezi sportovci byla tato vesnice velmi známá, právě díky těmto závodům. Byl to již třicátý ročník, co se sem vždy první říjnovou sobotu sjížděli lyžaři běžci, ale i atleti, aby si to tu rozdali mezi sebou o tituly krajských přeborníků.
Příslušníci oddílu Zubři Solná vystoupili z autobusu. Na první pohled bylo vidět, že soupeři mají z tohoto klubu pěkně nahnáno. Nervózně si prohlíželi své protivníky, i když se drtivá většina znala. Přestože mezi všemi panovala veliká rivalita, tak přátelské pozdravy a potřásání rukou bylo samozřejmostí. Celý klub zamířil na své obvyklé místo mezi smrkovým lesem a březovým houštím. Bylo krásné slunečné počasí, i když už byl podzim a slunce nemělo takovou sílu, babí léto stále ještě přetrvávalo. Uvelebili se na zem do tří skupinek, jak byli zvyklí z tréninku. Jitka zasedla do hloučku dětí, které obklopovaly Pupíka. Ten měl sebou svého psíka Lumpíka. Bylo to štěně plemena Český Fousek. Jeho žena Jarmila si ho pořídila, aby nebyla doma tak sama, když se prý jenom flákal po trénincích a závodech, ale dneska musela narychlo odjet a protože věděla, čeho je štěně samo doma schopné, nařídila Pupíkovi, aby si ho vzal sebou na závody.
„Rychle přezout do závodních kecek a jdeme si proběhnout trať,“ zavelel Pupík na svoje družstvo. Pomalým krokem se blížili ke startu. Míjely hloučky závodníků, kteří se buď převlékali, nebo rozcvičovali. I když bylo úplně jasno, studený vítr z nedalekých kopců byl chladivý a mrazivý na dýchání. S větrem se mísily různé ostré pachy, které byly pro Jitku zcela nové. Se zájmem hleděla jak se děti, ale i dospělí mažou různými mastmi, které byly cítit na dálku. Byly to hřejivé a chladivé emulse. Starší závodníci zase používali kafrové preparáty, které se nejčastěji mazaly z důvodu bolavých kloubů. Někteří používali francovky, tzv. Lesanu, která měla tmavě zelenou barvu, nebo průhlednou, ta se pro změnu jmenovala Alpa. Byli i tací, kteří ji nepoužívali jenom na ruce a nohy, ale po trošce ji usrkávali z malé lahvičky, to kvůli lepšímu dýchání. Byla z toho paf.
„Neboj, Jitko, až uvidíš můj kufřík, to budeš teprve čubrnět,“ oznámil s pyšným tónem v hlase Pupík. Ostatní děti z C družstva se tomu nedivily. Byly už na mnoha krosech a tak všechna ta mazání pro ně nebyla nic nového. Pod transparentem start, se všichni rozběhli, pomalým tempem si prohlíželi trať, kterou každý poběží. Asi po pěti stech metrech odbočili do leva vstříc prvnímu kopci. Zadýchaný Pupík se štěnětem pod paždí se pod kopcem zastavil a křikl na své svěřence, „počkám na vás před cílem, musím zastavit a dát Lumpíka vyčůrat.“ Nyní byl rád, že ho měl sebou. Alespoň se mohl na někoho vymluvit. „Sakra, já jsem, ale nervózní,“ prohodil pro sebe a cucnul si trochu svého zázračného léku.
Jitka běžela dva kilometry. Byla to celkem náročná trať se třemi kopci. Obzvlášť ten druhý byl hodně strmý, byla přesvědčená, že ho nevyběhne ani náhodou. Končil na kamenité cestě, kde přecházela cesta do rovinky, hned vedle stožáru s vysílačem se prudce odbočovalo doprava a následoval prudký sběh lesem s mnoho zatáčkami, který byl také náročný, především na techniku běhu závodníka. Každá chybička při sběhu se trestala, buď pádem a nějakým zraněním nebo ztrátou pár cenných sekund, které mohly rozhodnout o úspěchu nebo naopak. Byla si toho jistá, tak si raději prošla celý kopec dolů ještě jednou. V cílové rovince na všechny čekal Pupík. Vedl podrobnou rozcvičku s atletickou abecedou na závěr, a protože se už blížil čas startu, museli udělat pár sprintů, aby pořádně rozehřáli svaly a rozdýchali se.
„Nikdo nepůjde na start závodu studenej, jak psí čumák. Nejste už žádný telata, abyste tuhle základní poučku nevěděli. Ještě vám zkontroluju, zda máte správně závazaný startovní čísla a tkaničky na keckách na dva uzle. Běda, stokrát běda každému komu se rozvážou tkaničky během závodu,“ a se smíchem už jenom dodal, „neflákat to, nechte tam všechno, co ve vás je, a budu spokojenej. Jak jistě víte, největší radost závodníka je udělat trenéra šťastným. Ptfuj! Ptfuj! Ptfuj! Bando nehezká.“
Lyžařský kros v Hluboké byl specifický tím, že start závodníků neprobíhal hromadně po kategoriích, ale intervalově. To znamenalo, že startovaly vždy dvojice s třiceti vteřinovým odstupem. Jitka byla připravená, dýchala zhluboka, po očku si prohlídla svoji soupeřku ve dvojici. Jak zjistila, ze startovní listiny jmenovala se Adéla a byla z atletického oddílu TJ Ořechov. Obě děvčata si řekla letmo ahoj, ale každá se už věnovala svému vnitřnímu soustředění. Jitka ještě stačila povzbudit kamarádku Klárku, která vyrážela na trať minutu před ní.
Přišel její čas, startér začala odpočítávat „pět, čtyři, tři, dva, jedna, start.“ Vyrazila. Asi po pěti stech metrech se otočila, její soupeřka ze startu nikde. To ji povzbudilo a začala ukrajovat počáteční metry prvního mírného stoupání. Na konci slyší silný výkřik, „Jitule, skvělý, pojď, poběž, běžíš fantasticky, Klárku máš kousek před sebou,“ byla to Markéta, trenérka béčka. Očividně byla dosavadním výkonem Jitky překvapená. „Obávám se, že to přepálila a za chvíli jí dojde,“ říkala si pro sebe po jejím proběhnutí.
Jitka cítila, jak jí začínaly tvrdnout nohy, ostrý vzduch se zabodával do plic a ty začaly pálit, jak nějaká žehlička. Byl to nepříjemný pocit, zvolnila. Proběhla březovým hájem, kde byla trať mírně z kopce. Najednou pocítila, jak malá krize zmizela, byla zase plná síly. Pod největším kopcem předběhla Klárku. Začala stoupat. Zdvihla hlavu, konec krpálu byl v nedohlednu, zato uslyšela mohutné povzbuzování Milana, hlavního kouče klubu. „Jitko, hop, hop, hop. Běžíš senzačně. Zdrobni krok, ušetříš tím sílu. A ruce, ruce, používej je. Výborně Klárko, snaž se udržet Jitule. Holky jedéééém.“
Okamžitě ho poslechla. Začala do prudkého stoupání dělat kratší krůčky a zprudka hýbala pažemi. Byla sama překvapená, jak jí tato rada pomohla, najednou do kopce téměř letěla. Cítila se velmi dobře. Na vrcholu kopce uslyšela další povzbuzování. Byl to doslova ryk, přehlušovaný štěkotem psa. Jitkoooooooooo! Poooooooojď! Seeeeeeeeeeenzace!“ Pupík běžel vedle Jitky, co mohl. Byl doslova v transu. Křičel na ni ještě hodnou chvíli, i když byla už dávno mimo jeho zorný úhel.
Všichni netrpělivě vyčkávali zveřejnění výsledků. Konečně. Jeden z pořadatelů vyšel ze dveří a v ruce několik papírů. Začal je přišpendlovat na nástěnku před budovou. Ihned se kolem něho utvořil dav lidí, který nebylo možno prostoupit. Pupík vystřelil, jak ohnivá čára. Dral se davem a nehleděl u toho napravo ani nalevo. Kdo se mu snažil překážet, toho lokty odstrčil. Když už byl na dohled, začal hledat kategorii mladších žákyň, nervozitou se mu rozbušilo srdce a rozklepala kolena. Našel, co potřeboval, otočil se a pomalu se vracel k místu, kde byla většina z oddílu. Jitka na něho zpovzdálí netrpělivě koukala, ale první kdo to nevydržel, byl Milan, protože věděl, že běžela opravdu výborně.
„Pupíku, vybal to už. Jsi tajemnej až běda.“ Pupík proměnil kamennou tvář v úsměv od ucha k uchu. Jitule naše zlatá. Si první. První. Gratuluju!“ Přiběhl k Jitce a dojetím ji objal, div ji neumačkal, následován všemi trenéry a kamarády. Poté se zhluboka napil ze své lahvinky ukryté v šosu, aby se trochu uklidnil.
Před nástupem do autobusu k Jitce přistoupila Markéta. „Jitko, od pondělka tě čekám na tréninku béčka. Neboj, s Pupíkem jsme se domluvili. Já už jsem chtěla dřív, ale nedal se a chtěl tě dneska vést sám. A já ho chápu.“ Jitka se překvapeně ohlédla na Pupíka a ten jen zakýval hlavou na souhlas a jeho psík vše podtrhnul hlasitým „Haf! Haf! Haf!“
V autobuse se vše schylovalo k obvyklému vítěznému rituálu po závodech. Když se všichni uvelebili na svá místa, Pupík se k nim otočil, „Milý Zubři. Po…zor.“ Všichni naráz byli v pozoru. „Kdo je nejlepší? Kdo dneska všechny soupeře pobil a zvítězil?“ Na levé straně autobusu zakřičeli, „Jitka,“ a pravá strana doslova zařvala, „Janská.“ Následoval hlasitý potlesk. Jitka se na všechny zářivě zubila a svírala v dlani zlatou medaili, její první cenný kov.
Úsměv vyloudila též žena spící umělým spánkem na pokoji č. 5. Viktorie stála ještě nad pacientkou a překvapeně úsměv opětovala. „Jitko Janská, jsem tak ráda, že mi rozumíš a souhlasíš s mým vztahem s Jardou. Věřím, že až se uzdravíš, stanou se z nás kamarádky,“ a odešla za dalšími pacienty. Už nestačila zpozorovat, jak se Jitčin úsměv změnil ve smutný škleb.