Štědrý den
V pět ráno vyskočila Jitka Janská z postele. Byla úplně svěží a strašně se těšila na tento den. Štědrý den. Nebyly to její první Vánoce mimo domov, tak ani zas tolik netesknila. Často byla někde na závodech nebo na horách. A na poslední Vánoce už zapomněla a doufala, že na věky. Rychle do koupelny a hurá ven. Utíkala za svým milovaným Hubertem. Měla pro něj jeho oblíbená jablka, které potajmu střádala celý měsíc. Nedá se říci, že to bylo úplně tajné, protože to všichni věděli, ale ona to netušila. Vždycky, když odešla do kuchyně a pod trikem schovávala pochutiny pro milovaného koně, tak se všichni tomu chlámali, až se za břicha popadali, když odešla je uschovat do skříňky.
„Huberte, veselé Vánoce ty můj miláčku zlatej. Ať ti to běhá a skáče ještě spoustu let a tady máš ode mě něco na přilepšenou. Promiň, ne ode mě, ale od Ježíška. Já jsem to, ale tele. Takhle to prozradit. Tak to prosím tě nikomu neříkej, že Ježíšek neexistuje,“ a od srdce se smála tomu, co právě řekla. „Tak čau Huberte,“ a dala mu pusu na čumák, „už musím běžet. Mám toho dneska strašně moc. Musím zavolat babi, rodičům a ségře…a možná ještě jednomu pohlednému poručíkovi od policie, ale to si ještě rozmyslím,“ a upalovala vzbudit Johanu, svoji spolubydlící.
Dopolední terapie dneska odpadla a všichni se motali v kuchyni. Paní kuchařka je odháněla od pekáčů mokrou utěrkou a vesele se u toho smála. Nálada v komunitě pro drogově závislé v Krušných horách byla veselá, přesně taková jaká má o Štědrém dni být. K obědu byla rybí polévka a houbová omáčka. Houby měli z vlastních zdrojů, tady všude kolem, jich rostly doslova kvanta. Žádnou pečeni „šéf“ nedovolil, byl přeci velký půst. Nikdo kvůli tomu neremcal a poctivě všichni dodržovali v tento den nejíst maso. Každý chtěl vidět večer to své „zlaté prasátko.“
Jitka se nimrala v omáčce a každou houbu, kterou našla, poctivě vyndávala na okraj talíře. Doslova je nesnášela. Jarmilka, sympatická tmavovlasá kuchařka, se na ni nedokázala dlouho dívat. Vyskočila a bez jakéhokoliv varování ji vytrhla talíř a za chvíli byla s plným zpátky. „Radši jsem ti to přecedila, už jsem to opravdu nevydržela. To tvoje nimrání bylo pro mě na pováženou,“ prohodila s úsměvem a odběhla zpět do kuchyně.
Po obědě jim Venda, vedoucí komunity, dovolil pustit televizor. Byl Štědrý den a tak pravidla byla mírnější. „Odpoledne půjdeme všichni ven, do lesa za zvířaty. Je tam pěkná kosa a tak se sluší jim taky trochu dopřát. Vezmeme seno, kaštany a dostal jsem od farmáře v Javoří tři pytle jablek.“ Všichni jeho návrh vzali spíše jako nutnost než radost, jediná Jitka výskla radostí, až se všichni za ní s nechutí otočili. „Tak už zapněte ty pohádky, i já už se nemůžu dočkat,“ se smíchem reagoval na Jitčinu bezprostřední radost.
„Počkejte, nechte to tam, to je přeci koncert kapely Směšná pusa,“ zakřičel Jindra a hned si začal podupovat do rytmu. Jitka zbystřila. Celá zrudla od studu a s otevřenou pusou se zaposlouchala do zpěvu pomalé písně frontmana skupiny Miloslava Dumbery.
S blondýnkou v neřesti, přemýšlej o štěstí, alespoň trochu. Stála tam v povzdáli, vítr jí prohání, blonďaté vlasy.
Cédéčko dohrálo, ty nemáš vyhráno, nesmělý brachu. Tiše mu uniká, on smutně zavzlyká, ze ztracené krásy.
Blonďaté háro krásné paní, trčí mu v hlavě. Chlapci i chlapi otáčí se za ní, ona je stíná hravě. S ní, jenom s ní, jsi schopný dobít svět. S ní, jenom s ní prohoď pár krásných vět. S ní, jenom s ní chceš žít. S ní, jenom s ní na věky být.
Krutá daň vybrána, spanilost prchavá, přišla vám vstříc. Tvé nabídky, pozřely plamínky, budoucnost se jménem nic.
Nabídnuls vše, co máš. Srdce, duši, vzýval otčenáš. Chtěl jsi jí být vším, ztratila zájem, soudnost i šprým. Zradila tvou lásku hochu, zůstala smutná slza, v nedopitém kalichu.
Blonďaté háro krásné paní, trčí mu v hlavě. Chlapci i chlapi otáčí se za ní, ona je stíná hravě. S ní, jenom s ní, jsi schopný dobít svět. S ní, jenom s ní prohoď pár krásných vět. S ní, jenom s ní chceš žít. S ní, jenom s ní na věky být.
Píseň skončila a všichni se otočili na Jitku. Ta jenom pokrčila rameny, ale nijak ten song nekomentovala. Nikdo nepochyboval, že píseň byla o ní. Vedoucí komunity doktor Drtil, alias Venda, ji ještě pěknou dobu pozoroval. Měl z ní obrovskou radost, její emoce zůstaly nezměněné a to ho opět ujistilo, že je na dobré cestě k úplnému vyléčení.
Při procházce za zvířaty všichni přemlouvali Vendu, ať zruší odpolední terapii, ale byl neoblomný. Hned jak dorazili, sešli se všichni dole u ozdobeného stromku. Ale terapie byla odlišná. Přítomní byli komplet všichni. Celý terapeutický tým, paní kuchařka a také pan údržbář, důchodce, který vypomáhal, když si nikdo nevěděl rady. Kruh, jindy tak intimní byl dnes veliký a sváteční. Na židli s velkými písmy „ŠÉF,“ usedl jako vždy Venda a nejenom, že byl svátečně naladěn, ale také oblečen. Kvádro, motýlek a lakýrky, které zářily jak blesk. Musel je leštit snad celý den.
„Dobrý večer. Předně bych vám chtěl poděkovat za celoroční činnost. Pracovali jste svědomitě a tvrdě. Všechna čest vám všem. Však víte, že nejsem kamarádem velkých proslovů o ničem a neudělám výjimku ani dnes, kdy jsou Vánoce. V čem však udělám změnu, je tato terapie. Už jenom to, že jsme tady úplně všichni, je jiné. A tak téma terapie před sváteční večeří, na kterou se všichni těšíme, nechám na vás, tak jako každý rok. Proto bych chtěl, aby každý z vás něco navrhnul, a my všichni pak vybereme jeden nápad. Tak máte slovo.“
Padaly návrhy jako fotbal pomerančem, skákání v pytli, závody v pití mléka, stezka odvahy. Komik Víťa, když na něho přišla řada tak vstal a úplně vážně pronesl. „Striptýz.“ Venda na něho vyvalil oči. On se začal smát a dodal, „jenom do trenek Vendo, ne ukazovat pinďoury, to jsem nemyslel.“ Následoval výbuch smíchu, nezklamal jako obvykle.
Došla řada na Jitku. Mrkla na všechny těma jejíma namalovanýma velkýma očima. Slušelo jí to. Byla vskutku nádherná a mužské osazenstvo z ní nemohlo spustit oči. „Za dlouhých zimních večerů na soustředění jsme s kamarády hrávali takovou hru. Představili jsme si město, vesnici nebo jenom místo a každý se měl vyjádřil čím nebo kým by chtěl v tom zajímavým místě být. Věcí, člověkem, zvířetem, to už záleželo na výběru každého jedince.“ Všichni na ni nechápavě koukali a netušili, co tím myslí. Jenom Venda s velkým zájmem vyskočil ze židle. „To je vono. Jitko, to nemá chybu. Vzhledem k tomu, že jsem tady šéf, tak schvaluju Jitčin návrh bez hlasování. To může být fantastický.“ Někteří se snažili mu v tom oponovat, ale nemělo to význam. Bylo rozhodnuto. „Jitko, uveď nás do děje, ať to můžeme spustit,“ zamezil všem diskuzím „šéf.“ Udělalo jí to radost. Vstala, zapřemýšlela, začala chodit uvnitř kruhu a spustila.
„Malá krásná vesnička. Lidé příjemní a šťastní. Je to panství. Celá tato vesnice je ve vlastnictví knížete. Žije ve velkém zámku s nádhernou zahradou, stájemi. Zámek se nachází na okraji vísky. Většina lidí, kteří zde žijí, pracují na zámku, v okolních lesích nebo se starají o blízkou řeku, rybníky, kde je spousta ryb a oni mají svolení tam chytat a v lesích lovit zvěř pro vlastní potřebu. Knížete všichni milují, protože vládne poctivě a svědomitě. Jde všem vesničanům příkladem. Všichni tu zkrátka žijí v harmonii.
Pane kníže,“ pokračovala. „Mám vám připravit vašeho hnědáka Huberta pro vaši odpolední vyjížďku jako obvykle? Promluvila služebná a šéfka stájí pana knížete Jitka Janská.“ Po tomto úvodu se Jitka posadila.
Všichni na ni vykulili oči. Byla tak přesvědčivá, jako nějaká herečka. První, kdo její hru pochopil, byl Venda a okamžitě se zapojil. „Ííííí háááá,“ zařehtal jako kůň. To všechny rozchechtalo k nezastavení. „Dneska vezmu svého pána na vyjížďku kolem rybníka. Můj život je tak šťastný. Takovou šéfku, jakou je Jitka by si přál snad i kůň náčelníka Apačů Vinetua. Ta bašta, co mi připravuje, to její hřebelcování je jako masáž od věhlasného terapeuta největších našich sportovců pana Koláře. Seno je voňavé a nádherně zelené, jablíčka červená z Alpských vrchů, podestýlka každý den nová. Zkrátka senzace.“ Jitka byla nadšená, protože pochopila, co jí chtěl, doktor Drtil naznačit, tím, že by chtěl být koněm ve stáji, které šéfuje ona.
Z ostatních se přidal Jindra, sice místo koňáka bylo už obsazené, tak neváhal a vybral si rovnou knížete. „Jitko ať je můj hnědák v kondici, nechci, aby se poflakoval jako posledně. Předjel nás náš soused kníže Staroslav o dvě koňské délky.“ Venda na něho pohrozil zdviženou pěstí a uculoval se u toho jak jezulátko. Najednou se ozvalo silné. „Brekeke! Zase mi tu budou svými kopyty plašit můj malý potěr, cháska jedna lidská. Člověk…jé pardon, vodník se tu o ty mrňata stará, piplá je a oni mně je tu vždycky jejich projížďkou na koních vyděsí. Ale já jim to spočítám, to si za klobouk nedají.“ Byl to Luboš, nejstarší člen komunity. Proti němu vstoupila do děje Marta. „Pravdu díš, brachu vodnická. Já stoletý sumec už pamatuju hodně, ale tohle za mých mladých časů nebývalo,“ to už se za břicho popadali úplně všichni, protože Martě bylo teprve sedmnáct a vybrala si roli stoletého sumce. Všemu nasadil korunu pan údržbář, důchodce a nejstarší v kruhu. Vžil se do své role syna knížete tak opravdově, že si lehnul na podlahu a předváděl, jak se ještě válí v poledne v posteli a volá k sobě služebnou, aby mu natřásla polštář, že ho tlačí na levé ucho a jeho to šíleně unavovalo.
Zábava byla nadmíru veselá. Všichni se vpravili do děje, a kdyby to někdo natáčel na kameru tak z toho mohla být pěkná divadelní hra. Vše ukončila paní kuchařka. „Stop,“ zakřičela. „Je čas večeře, kapr je už do zlatova opečený. Hurá ke stolu.“ Po těchto slovech nebylo nač čekat. Všichni to vzali úprkem ke svátečně připravenému stolu. Venda ještě stačil zastavit Jitku Janskou a poděkoval jí za skvělou terapii a zeptal se, zda to může použít též při dalších. Bez váhání a s úsměvem souhlasila a upalovala za ostatními.
Po vynikající štědrovečerní večeři všichni zatleskali paní kuchařce za její dokonalý výkon. Rudá od hlavy až k patě vstala a uklonila se. Doktor Drtil alias Venda odešel k vánočnímu stromku a zazvonil na připravený zvoneček. Ostatní se na sebe překvapeně podívali, ale vstali a přistoupili k němu. V komunitě byl přísný zákaz dávat si nějaké dárky. Podle Vendy by to nebylo vhodné vzhledem k tomu, proč tu všichni jsou. Když byli všichni shromážděni kolem svého šéfa, promluvil.
„Můj kamarád ze střední školy to v jeho businessu dotáhnul tak daleko, že si vypracoval ohromnou kamionovou přepravní firmu. A tak jako již pár let nám všem daroval pod tenhle nádherný vánoční stromek dárek.“ Schválně přerušil svoji řeč, aby napnul situaci, což se mu náramně povedlo. Po chvíli napětí dodal, „týdenní lyžařský kurz na Božím Daru.“ Následoval doslova ohlušující výbuch radosti. „Tak a teď Jindro upaluj pro harmoniku, já jdu pro housličky a rozjedeme to tady pěkně od podlahy.“
Dlouho do noci klábosili Jitka se svojí spolubydlící Johanou. Byli plné zážitků ze Štědrého dne. Jitka nedávala navenek takovou radost z obdrženého dárku tak jako Johana, ale uvnitř cítila nesmírné napětí z toho, že se zas po takové době postaví na lyže.
„Pána jo, budu to vůbec ještě umět. Boží Dar, co já jsem se tam na závodila. V mladších žákyních jsem tam získala svoji první velkou medaili. Vyhrála jsem tam Mistrovství republiky na 2 km,“ povídala si sama pro sebe, když slyšela Johanu, jak pravidelně odfukuje. Ještě, než se jí podařilo usnout tak nechala svoje myšlenky vstoupit k Jardovi, její první lásce a idolu na lyžích. Dobře věděla, že nebýt jeho nikdy by to ve sportu tak daleko nedotáhla, on byl po celou tu dobu tím hnacím motorem, ale stejně v sobě nenašla odvahu mu zavolat, i když jeho jméno bylo na povoleném seznamu. Nakonec se jí přihrály vzpomínky na jejich první milování, při kterých se jí podařilo s úsměvem na rtech usnout.