A finále je tady, tak šup, šup, jdeme na to. Příběh Fakír nám pokračuje,
Velkolepé show
Druhý den v pavilonu u hrochů to vře. Celý filmový štáb je nervózní. Ostatně jako při každém natáčecím dni. Rejža pobíhá sem tam a pořád jenom na někoho řve.
„To je divný. Jak jsou dneska klidní a spokojení. Nevadí jim ani plot a menší výběh. Pořád se jenom cpou. To úplně svádí k tomu říci, že si to maximálně užívají a těší se na to, až je budou tihle divní típci od televize natáčet,“ nestačí se divit ošetřovatel hrochů a neustále u toho kroutí hlavou. Kamarád, kterému to říkal je místní zvěrolékař a povídá,
„ to je fajn. Končím tady. Žádné uklidňující injekce nejsou třeba. Ti jsou jak beránkové. Máš pravdu, je to fakt divný. Snad jen ten rejža by potřeboval jednu hroší dávku. Nemám mu jí vrazit do toho jeho zadku? Co říkáš?“ Oba se tomu náramně řehtají a po těchto slovech doktor odchází.
„Co je tady k smíchu? Nemáte nic na práci? Běžte si k těm svým hrochům a trochu je uklidněte. Nevidíte, jak jsou nervózní?“ Seřval ošetřovatele procházející ředitel. Ten jen mávl rukou, poklepal si na čelo a šel se schovat, aby ho zbytečně nedráždil.
„Rejžo, rejžo. Je zle. Nedostavil se nám Tomík.“ Přibíhá pan Vejvoda za režiserém.
„Cože? To si ze mě děláš legraci? Kde je ten holomek. Poslední den natáčení a on si milostpán nepřijde. Já ho roztrhnu jak hada.“ Hned jak však dořekl hada. Přejel mu po obličeji takový spokojený výraz. Na první pohled bylo zřejmé, že si vzpomněl na včerejší obdivuhodné Tomíkovo číslo u hadů.
„Pane režisére. Právě volala Tomíkova maminka. Tomík má strašné horečky a nemůže přijít. Moc se omlouvá za Tomíka. Nebojte, to zvládneme i bez něj. Slibuji, že já i Klárka vám to tady u hrochů vynahradíme.“ Snaží se přesvědčit touto lží Tereza.
„To víš, že to zvládnou i bez toho kluka. Vždyť jsem ti přece říkal. Slečna Tereza je největší odborník přes hrochy v Čechách. Žila mezi nimi i v Africe. Jo a to není všechno. Není náhoda, že tady Klárka tam byla v té Africe s ní,“ povídá zcela přesvědčivě pan Vejvoda.
Následuje chvilka ticha, potom režisér začal podupávat pravou nohou. Pak levou. Někam utekl, zase se vrátil. Udělal dřep a výskok a povídá,
„dobrá jdeme na to. Klárka a slečna Tereza na scénu. Všichni se připravíme na první záběr od hrochů. Když říkám všichni tak myslím i pomocnou kameru, sakra. Chlape, jestli vám uteče něco podstatného tak vás těmato rukama vlastnoručně udusím, rozumíte.“
Vše bylo připraveno k natáčení u hrochů. Poslední díl celého seriálu. Terka s Klárkou si oddechly, že ta Tomíkova absence takhle prošla. Dalo se to čekat, že se Tomíkovi tady na domácí půdě přeměna nepovede. Stejně radši vystupuje ve svém prostředí jako hroch. Pravděpodobně v roli kluka by mu to s tátou a mámou moc nešlo.
Začalo se točit. Nikdo neměl šanci dodržet scénář. Vše probíhalo spontánně, přesně tak jak si to hroši domluvili. Všechny povely režiséra byly zbytečné. Natáčení u hrochů mělo jednoho společného režiséra. Nerozlučnou a neskutečnou hroší partu.
Vše začalo ponořením všech tří hrochů pod hladinu jejich jezírka. Pomalu se začali z vody zjevovat. Vypadali všichni jak přízraky z hlubin. Byli fantastičtí. Zaklonili hlavy a mohutným zařváním vytryskli gejzíry vody do vzduchu. Vypadalo to jak největší fontána na světě. Následovalo zase ponoření a poté stoupá nad hladinu Maruška. Vypadala u toho jak filmová hvězda. Co vypadala, ona jí je. Když už byla celá ve vzduchu, všichni si všímají, že stojí na hřbetu Slávka. Najednou se vymrštila do vzduchu, udělala senzační piruetu a dopadá zpátky do vody.
To vám byl takový šplouchanec, že poslední kapky dopadaly snad dvě stě metů daleko. Všichni byli totálně mokrý, ale nikomu to vůbec nevadilo, protože následoval ohromný aplaus.
To je něco. Co říkáte. Těšte se na pokračování. Zdar.