Co tam mohl režisér vidět. Honem jdeme na věc. Příběh Noční směna pokračuje.
Video
Sedí a nevěří vlastním očím. Pouští si ten záběr snad stokrát. Zpomaleně, zrychleně, sem tam si ho zvětší a kouká na ten největší detail. Zapomněl i na svou pravidelnou ranní kávu. Stále si brumlá pro sebe,
„to snad není možný. Tohle jsem ještě v životě neviděl. Jenom doufám, že si ze mě tady Vejvoda neudělal legraci. Bylo by mu to podobný a teď dělá, jako že spí. Vašku, Vašku, vstávej a už nechrápej. Vždyť je ráno,“ už bez žádných servítků křičí co má hrdlo na pana Vejvodu, který stále spokojeně spal s hlavou na stole.
Cuklo to s ním tak, že vylítnul, ale jak měl ztuhlé nohy z toho sezení tak sebou okamžitě prásknul na židli a hlavou se praštil o stůl. Byla to tak silná rána, že měl na hlavě bouli jak pingpongový míček.
„Co co co se to děje? Kde jsem? Někdo mě přepadl a praštil do hlavy. Pomoc, já, já nic nevím. Pomóóóc nechte mě, nemlaťte mě.“ Křičí pan Vejvoda na celé kolo.
Bylo vidět, že je úplně v šoku. Režisér se na něj zděšeně podíval. Celý se polekal a najednou dostal o něj strach, aby se mu tím leknutím něco nestalo. Ihned běžel namočit ručník a snaží se mu zatlačit tu bouli,
„promiň Vašku, já tě nechtěl vylekat, moc se ti omlouvám. Vzpamatuj se prosím. Haló, haló to jsem já. Nikdo jiný tady není,“ konejší ho ustaraným hlasem režisér.
Po chvilce se pan Vejvoda vzpamatovává a už veselejším tónem povídá,
„ ty jsi mi ale dal. To mi nemůžeš dělat, jestli chceš abych tenhle seriál s tebou dokončil. Podívej, jak se mi ještě klepou z toho leknutí ruce. Já tady makám do noci, ani nejdu domů a ty místo poděkování mě takhle vyděsíš.“ A opravdu, ukazuje režisérovy ruce, které se mu tak klepou, že vypadá jako by s nimi mával někomu na pozdrav.
Režisér viděl, že už je celkem v pořádku, tak ho jeho třaslavé ručky přestaly zajímat a hnedka spustil,
„to je teda pecka, co jsi mi připravil. Jenom doufám, že to není nějaká legrácka od tebe. Jestli jo, tak se připrav, že žádné prémie nebudou.“
Pan Vejvoda se na něj překvapeně podíval, vůbec totiž netušil, o čem mluví.
„Nic jsem nepřipravil. Vůbec nevím, o čem mluvíš. Jenom jsem ti sestříhal všechny výstupy, které jsi mi zatrhl, abys to měl jednodušší, jako vždycky.“
Najednou si vzpomene, že těsně před spaním si uložil to CD s výstupem Tomíka a Klárky.
„Jo, a jestli myslíš ten výstup čísla 155/156 tak to jsem se jenom chtěl podívat na toho kluka, jak nám tam na jevišti zadupal, ale nějak jsem u toho usnul,“ dodává po chvilce pan Vejvoda už zcela klidným hlasem.
„Tak to se pojď na něco podívat. Něco ti pustím. Záběr z vedlejší kamery ze zákulisí,“ a pouští znova CD. Už ani neví pokolikáté.
Na monitoru PC se objeví Klárka s Tomíkem a celá ptačí pětka. Oba dva teď vidí celou jejich hru. Také vidí, jak se dorozumívají. Jak si všichni rozumí. Dávají nahlas všechny mikrofony, ale rozumí jenom dětem, ptákům vůbec. Avšak z výrazu dětí jasně vidí, že jim ty děti rozumí a ptáci zase dětem. Dělají přesně to, co děti chtějí. Plní jejich pokyny do posledního puntíku.
„Zázrak,“ vysloví oba naráz po zhlédnutí videa.
„Než začne druhé kolo konkurzu, chci si s nimi promluvit. Sjednej mi s nimi schůzku. Co nejdříve. Nejlépe v ZOO,“ povídá rejža.
Toto vzalo obrat, co říkáte? Jsem napnutý, jestli se režisér sejde s Klárkou a Tomíkem. A co ptačí pětka? Zahraje si taky ve filmu? Uvidíme!!!
Tak čus příště, zase tady U hrochů.