Naši mladí umělci právě vcházejí do jámy lvové, tak honem jak se jim bude dařit. Pokračuje příběh Rozhovor,
Vystoupení
Klárka a Tomík vcházejí do temné místnosti. Na konci byla nějaká opona a z ní vycházelo světlo. Už, když se blížili k tomu světlu, slyšeli nějaké hlasy. Podívali se za oponu a viděli nějakou holku, jak přednáší báseň. Posadili se na schůdky a poslouchali. V tom uslyší nějaké šustění. Ohlídnou se a vidí komplet ptačí pětku, jak k nim přilítá.
„Nazdar, jak jste se sem proboha dostali,“ vítá je nadšeně Klárka.
„Tamhle, oknem, bylo otevřené. A co vy, už jste měli vystoupení?“ Nadšeně se ptá Hezoun.
„Jé, tady to tak nádherně voní. Připomíná mi to vůni půdy, kde jsme bydleli, když jsem byl ještě malinký. To jsem si nepomyslil, že tu vůni ještě někdy ucítím,“ zahlaholil Culík.
„To já znám. To je vůně divadla. Takhle nádherně voní každé divadlo. Vždycky, když mě taťka vezme do divadla tak se této vůně nemůžu nabažit. Snažím se jí nacpat do kapes a pak doma k nim čuchám a nic,“ vysvětluje Culíkovi svojí teorii Klárka.
Je divný, že se jí nikdo nesměje a každý se snaží se co nejvíce nadechnout, aby si tuto zvláštní vůni také náležitě vychutnal. Představení té holčičky s číslem 154 trvalo nějak dlouho, tak si všichni krátili chvilku hraním. Hráli jejich velice oblíbenou hru. Začal Leo. Přilítnul k Tomíkovi, ten se nadechnul, co měl síly a hroším mohutným výdechem udělal takový vítr, že Leo vyletěl jak raketa. Mezitím Klárka udělala kolo z rukou a Leo musel v té rychlosti prolítnout tím kolem. Všichni se u toho náramně bavili. Pak šla na řadu Lojzička. Jak jinak. Skončila přímo na Klárky tváři. Ta se okamžitě rozkuckala nejenom od smíchu, ale hlavně od Lojzičky pírek, kterých měla plnou pusu a nos.
„Číslo 155 na scénu. Prosím Klárku, aby se dostavila na scénu.“ Byl to režisér a volal Klárku k jejímu vystoupení.
Klárka znervóznila. Najednou jí bylo do breku. Všechno to bylo od neskutečné trémy. Cítila, jak jí dřevění nohy a tělo nemohla se vůbec hýbat.
„Klárko, Klárko, neboj a jdi už. Umíš to svoje číslo jako nikdo jiný. Jdi a natři jim to.“ Spustil na ní tím nejemnějším hlasem, co uměl Jožin.
Klárka nic. Stála tam jak přikovaná a po tvářích se jí hrnuly slzy jak hrachy.
„Krucinál, kde ta holka vězí. To jí nikdo nemohl už dávno říci, že se má připravit v zákulisí. Já tady kvůli ní přeci nebude trčet věčně. Zavolejte dalšího,“ povídá naštvaně režisér.
To už nevydržel Tomík. Nadechl se, co měl síly a vyloudil ze sebe takový hroší uragán, že Klárka vlítla na jeviště, jak kdyby seděla ve formuli 1. Zaklopýtla a řach, přistála na břiše. Okamžitě vylítla, upravila se a povídá,
„jsem Klárka, mám ráda zvířata a připravila jsem si pro vás básničku.“
Nikdo jí však neposlouchal. Všichni se náramně řehtali tomu jejímu nástupu. Mysleli si totiž, že to má nacvičený.
„No ta holka se mi líbí, má šmrnc, je průbojná a ta rychlost, ta rychlost, ta je vážně úchvatná,“ povídá režisér a něco si píše do toho jeho notesu.
„Tak spusť,“ vybídl již vesele Klárku.
„Jájájá jsem Klárka, co co co taťkovi na nervy brnká, ta ta taky mám ráda hrochy….“
A nic. Stála tam, klepala se od samé trémy a začala brečet.
„Že sem vůbec chodí, takový děti. To ty rodiče nemají kousek zdravého rozumu?“ šeptá taktně režisér asistentovi, tak aby to Klárka neslyšela. Vzal tužku a škrtnul si tu poznámku, co si udělal po tom vstupu Klárky na scénu a pak už nahlas dodal,
„děkujeme, číslo 156.“
Tomík vlítnul na jeviště jak divoch. Tančil, dupal, zpíval a byl všude. Na konci vystoupení povídá režisér Tomíkovi,
„chlapče, mohl by ses tu rozčílit. Myslím jenom jako. Prostě nám tu zahraj strašně rozčíleného hocha.“
Jen jak to režisér dořekl, Tomík začal dupat a řvát tak silně, že začala na režiséra padat omítka ze stropu a židle začaly samy poskakovat.
„Dost chlapče. Stop! Vždyť to tady zboříš. Stačí. Zavolejte dalšího.“
Když Tomík odešel tak režisér na všechny přítomné vyvalil oči a povídá,
„sakra, jak to ten kluk udělal?“
Tak a zase příště. Klárky je mi teď trochu líto, ale takový už je život. Nechte se překvapit, co bude dál.