To jsou záběry. Co tomu říkáte? Doufám, že ten seriál bude mít velký úspěch a ohlas. Tak už honem, pojďte ke hrochům. Pokračování příběhu Jízda je tady,
Zlý sen
Po těchto slovech se celý ten filmařský ansámbl začal balit. Také davy přihlížejících se pomalu odebíraly k domovu. Všichni ti přihlížející byli doslova unešení tou divokou jízdou Tomíka, ale také elegancí Klárky a její malé žirafy. Vypadaly spolu jako nerozlučné kámošky a jako by takhle dováděly odjakživa.
„Bylo to dech beroucí show. Co říkáš?“ Povídal jeden tatínek svojí ratolesti, když opouštěli brány ZOO.
Klárka, Tomík a Terka se odebrali ke hrochům k zbylé části hroší party. Museli jim vše pěkně povykládat. Nevynechali ani jediný detail. Ani to jak Tomík, když padal z té žirafy, se proměnil v hrocha, ale naštěstí než se dým prachu rozprostřel, byl z něho zase kluk.
„Pane bože, co nás to ještě s tím vaším natáčením čeká,“ posteskl si Jarda.
„Ještě že tak. Doufám, že se to neprojeví někde na té kameře, až si to budou přehrávat. Dobře víte, jaký jsou ti filmaři puntičkáři,“ dodává Maruška.
„Nebojte, nemyslím, že to byli schopní zabrat. Byl to mžik a ten prach byl tak silný, že nebylo vidět vůbec nic. A naštěstí těch jam tam mají ty žirafy víc, tak si myslím, že se v tom nikdo šťourat nebude.“ Všechny uklidnila Terka.
„Tomíku, příště jdete k šelmám. Tak opravdu opatrně. Víš, jak jsou zákeřní. Ne že se budeš do nich navážet. To nejsou žádní krokodýlci nebo poslušné Eiffelky. A když jich je víc, tak jsou dokonce tak drzí, že si dovolí vyskakovat i na nás. Tak velmi obezřetně.“ Tentokrát s vážným hlasem promluvil Slávek. Bylo jasné, že věděl, o čem mluví.
Po tomto varování se všichni odebrali k domovu a těšili se na další natáčecí den.
V noci slyší Jarda, jak Klárka křičí ze spaní. Bylo to tak nahlas, že to rozléhalo po celém bytě. Běží za ní do pokoje a zřetelně slyší,
„žirafko moje, neopouštěj mě. Jsi moje. Já vím, že sis mě vybrala. Počkej, nemůžu tak rychle běžet. Nestačím ti.“ Byl to tak živý sen, že z toho až začala plakat a celá se klepat.
Hodně opatrně se jí snaží Jarda probudit a konejšit,
„Klárko, Klárko, to je jen sen. Probuď se.“ Objímá jí a drží v náručí.
Klárka už probuzená stále se zalyká pláčem,
„tatí, já ti měla takový strašný strach, že mi ta moje žirafa uteče. Vždyť ona si mě sama vybrala za kámošku. Je to moje největší kamarádka. Kdybys viděl, jak se na mě usmívala a jak na mě mrkala těma jejíma úžasnýma očima. To ti bylo něco. Proč jí nerozumím jako hrochům?“
„Pojď ke mně, holčičko moje. Vždyť jí rozumíš. Nemusíte spolu mluvit a přece víš, co chce a ona zase ví, co máš na srdíčku ty. To tak mezi kamarády chodí. Jsem strašně rád, že máš novou kamarádku. A už nebul a zkus usnout. Uvidíš, že teď už se ti budou zdát jenom pěkné sny,“ uklidňuje Klárku Jarda.
Klárka už zcela uklidněná a spokojeně usínající povídá Jardovi,
„a budeme jí říkat Rozárka. Bude se jí to líbit? Řekni tatí, je to hezké jméno pro malou žirafu, viď?“
„Jasně, že je. Je to nádherné jméno pro žirafu.“
Po těchto slovech Jarda odchází do své ložnice a než usíná, tak si pro sebe ještě pěkně dlouho brumlá,
„co nás ještě čeká. To natáčení nám byl čert dlužen. Zítra si ještě domů přivede nějakého tygra nebo lva, když jdou natáčet k šelmám. Jako by nám nestačili ti naši hroši. Kolikrát už ani nevím, jaký život žiju, zda zvířecí nebo lidský.“
Ale nakonec po těchto myšlenkách také spokojeně usíná.
Tak zítra k šelmám. Těšíte se? Já hrozně.
Ahooooooooooooooj!